Právo volit voly

U příležitosti oslav 25. výročí 17. listopadu, a u příležitosti výlevů naší parodie na prezidenta, jsem se zamyslel nad tím, jak do budoucna změnit systém tak, aby se nerozplizával ve hnůj vezdejší a nebudil ve mně, potažmo národu, pocit marnosti a frustrace. Předem uvádím, že se jedná o můj myšlenkový konstrukt, který je poměrně radikální a se kterým máte svaté právo nesouhlasit.

Tvrdá ruka diktátu, nebo rozbředlý kompromis demokracie?

Začnu od začátku, tedy principu samotné demokracie. Demos – lid, kratos – vláda. Vláda lidu. Od mojí nepaměti mi byl automaticky předkládán koncept, který tiše říkal vláda všeho lidu. Tedy, i blbců. Socialismus, respektive 40 let komunismu v této zemi natolik zdevastovalo naše elity, a natolik pokroutilo osobní odpovědnost veřejnosti, že pokud budu hovořit upřímně, musím konstatovat, že statisticky vzato této zemi vládnou diletanti a lemplové.

Ale pozor. Nemyslím tím politiky. Myslím tím nás. Sebe, tebe, i támhle Máňu a Pepíka od vedle. My, političtí primitivové a idioti, se snažíme volit, kdo nás má vést, reprezentovat a vládnout nám. Můžeme se pak divit, že na základě naší "odbornosti" to na naší politické scéně vypadá tak, jak to vypadá?

Můžeme být překvapení, že ti drzejší, chytřejší a moci chtivější z nás pak jdou do politiky páchat vědomě, či nevědomě škody, aby se sami obohatili, ať už egoisticky, nebo majetkově?

Několik mých přátel se shodně vyjádřilo v tom smyslu, že ideální forma státního zřízení je osvícená diktatura. Která ovšem předpokládá:

-          Osvíceného diktátora. Tedy zkušeného, vzdělaného, moudrého panovníka (panovnici), který jako mytická postavička bude vzdorovat všemu zlému, všem lákadlům a svodům moci a který nezneužije svojí absolutní moc ve prospěch svůj, nebo svých blízkých až do své smrti, ámen. Takového, aby člověk ve dne s lucernou hledal, v celé širé populaci. A jak ho vůbec najít? Jak nastavit výběr kandidáta?

-          Důvěru v diktátora a jeho nepopulární kroky. Vladař vždycky musí někomu šlapat na kuří oka, není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. Lid tedy musí mít důvěru, že diktátor ví, co činí a že přestože je jim na jedné straně hůř, bude jim jednou líp, nebo jim je na jiné straně líp. Obávám se ale, že úroveň důvěry klesá, s množstvím nepopulárních kroků, které vládce činí. Pokud bych na začátku dal takovou důvěru Zemanovi, tak si teď skalpuju hlavu, protože vlasy už jsem si dávno všechny vyrval.

Osvícená diktatura je tedy podle mne stejná utopie, jako socialistický stát a stejně nebezpečná, jako nacismus, komunismus a veškeré další –ismy.

Budoucnost tedy vidím v demokracii.

„Papíry na urnu“

ALE. V mé vizi, by zdaleka nevolili VŠICHNI, protože tento koncept viditelně selhává. V mém konceptu, by existovalo Občanství, tedy jakési „papíry na urnu“, nebo chcete-li „řidičák na volby“.

Protože stejně jako nechci, aby se mezi námi na silnici pohybovali lidé slabomyslní, nebo neznalí silničních zákonů nechci, aby se stejní diletanti mohli účastnit na vedení tohoto státu jenom proto, že jsou zrovna příčení, plnoletí a žijící.

Ano, rozumím tomu, že každý volič jde volit dle své nejlepší vůle a svědomí. Ale pokud aplikuji stejnou „omluvu“ na řidiče, tak při své nejlepší vůli a svědomí by spousta lidí na dálnici létala (a zabíjela) jak v raketách, na červenou by se zabíjeli na křižovatkách a v zimě by zabíjeli sebe i druhé na letních pneumatikách.

Protože i při nejlepší vůli a svědomí, „Já jsem myslel...“

Takže zatímco na silnici si nepouštíme kde koho, zatímco lékaři kterým svěřujeme své životy procházejí dlouhým a tvrdým odborným výcvikem... Politiku, která má také zásadní vliv na naše životy, může dělat opravdu každý a volit ho, může každý kdo je občanem, je plnoletej a při smyslech. Medicínsky vzato.

To je podle mého ale hrozně špatně.

Podle mého, by mělo existovat Občanství, které by nebylo automaticky získané opuštěním porodních cest na sále (nebo v taxíku) na našem území, kulantně řečeno. Občanství by byl status, privilegium, za které by se volič musel posnažit, aby jej získal. Status, který by musel pravidelně obnovovat, aby i nadále v čase prokázal, že jeho znalosti politiky a vlády, správy státu a komunálu jsou natolik dostačující, že má právo říct, koho volí.

Má nejenom právo, ale především POVINNOST. Protože to, že vhodí do urny ať už prázdný lístek, nebo bílý lístek s nadpisem „Nemám volbu, nechci volit menší zlo.“ znamená, že se aktivně podílí na vedení tohoto státu, je státotvorným tvorem.

Dnešní situace, kdy se obrovské desítky procent lidí na volby zcela vykašlou je totiž neúnosná. Vykašlat se na volby znamená, vézt se jako ta veš v kožichu, jenom sát a nic nedávat. A tito lidé pak ještě mají tu drzost remcat, kritizovat, nebo anoncovat, jak by to udělali oni lépe, nebo jak tady stejně nelze nic změnit.

Pokud by tedy Občan nepřišel k volbám bez řádné omluvenky (úmrtí v rodině, vážná nemoc, dlouhodobý pobyt v zahraničí, apod.), jednoduše by ztratil právo volit.

Protože já nechci nikoho NUTIT volit. Dobře, pokud volit nechceš, jsi spokojenej tak, jak jsi, tak volit nechoď, to je tvé svaté a svobodné právo a volba.

Ale!

Požíváš benefity tohoto státu, takže jako neObčan, nebudeš moci čerpat plné výhody, které ti tento stát nabízí.

Zde je potřeba vymyslet, čím vším lze člověka motivovat, aby se zajímal o dění ve svém okolí, aby mu stálo za to se v politice vzdělat. Mě napadá například, že by neObčan platil vyšší daně. A / nebo by byl krácen koeficientem na sociálním pojištění, tedy na důchodu, příspěvcích a dávkách.

Podíl na vedení státu lze člověku nabídnout, ale každý se zeptá „a co z toho budu mít“? Krom vágního „možná bude jednou lépe, protože budou volit pouze informovaní voliči“, tak lze lidem nabídnout cukr, tedy plusy a i bič, tedy mínusy v případě, že Občany být nechtějí.

Ten bič by nemusel být bůhvíjak tvrdý. Určitě bych nerad, aby tvrdě dopadnul na lidi, kteří by se Občany stát nemohli, z objektivních důvodů, jako je například mentální porucha, senilita, těžký handicap apod. Tito lidé by jistě neměli být „biti“ za svojí neschopnost, ale stejně jistě by neměli mít možnost volit.

Protože znovu opakuji: Svěřili byste jim řízení autobusu, kterým pojedete přes město?

Takhle jednoduché to je.

Lidé by pořád měli svobodu volby mezi tím, jestli být Občany, nebo ne. Pořád by vládl lid. Pořád by politika byla otázkou kompromisů. Protože to je na demokracii to hezké – každá akce vyvolá reakci a změny jsou tak obvykle postupné a opatrné.

Změny jsou zkoumány ze všech stran, řadou lidí.

Demokracii určitě chci. Ale chci demokracii verze dvě. S jasnými a přehlednými pravidly. S nově otevřenou diskusí, zdali jsou například fixní volební období to, co chceme. Zdali a za jakých podmínek odvolávat politiky.

Pojďme se pobavit a nesouhlasit se sebou na téma, co lze na demokracii změnit tak, aby byl duch principu zachován. Aby opravdu vládl lid.

Ale lid poučený a z vlastního zájmu angažovaný.

Protože ta letargie, ta marnost a zoufalství která čiší nejenom z našich voleb, rozhodnutí a demokracie, ale i z těch „západních“, které máme jako vzory... Ta je markantní a strašidelná.

Není nic horšího, než aby malá skupina lidí, rozhodovala svými procenty a následně to vydávala za vůli celku.

Politické strany by tak například nebyly odměňovány procentuelně z celého koláče populace ČR, ale opravdu jenom za ty jednotlivce, kteří jim reálně dali svůj hlas.

Věřím, že systém „papírů na urnu“, neboli „řidičáku na volby“ by přispěl nejenom k větší angažovanosti občanské společnosti, ale zároveň ke kultivaci politického, i společenského prostředí.

Protože jediné co zažívám dnes je devalvace hodnot, důvěry a víry v lepší časy. A když slyším našeho Zemana, tak mu ani nemohu říct „prezident“. Tak hluboko dokázal klesnout, ve vystupování i názorech.

A možná by byl zvolen i při mém „Občanském systému demokracie“, ale pokud by se tak stalo, věděl bych, že byl zvolen na základě informovaných voličů. A ne voličů, kteří měli pocit, že „lidový prezident“ by mohl být dobrý nápad.

Protože jak říká jeden z mých kamarádů: Dokud se budou voliči moci rozhodnout na základě „ksichtu a nejlepšího vědomí a svědomí“, tak prezidentem (premiérem, starostou) bude vždycky Karel Gott.

Tedy populární postava, kterou si lidé myslí, že dobře znají a jejíž praktický přínos a zkušenost v kandidovaném poli působnosti může být nu-lo-vá. Či ještě nižší. Při vší úctě a pokoře vůči Karlu Gottovi.

Že, pane Zemane?