Chci Cikány do nebe

Přátelský CikánRobert Vystrčil

Dnes jsem si přečetl tento článek, a po dlouhé době jsem se opět rozhodl vyventilovat formou blogu, aby má ventilace měla usměrněný tok myšlenek.  Jakožto správce FCB skupiny Praha jsem byl v minulých týdnech a měsících svědkem živé, až ponižující a urážlivé debaty na téma Cikáni versus bílí a na základě této zkušenosti a argumentů obou táborů zkusím sestavit následující úvahu.

Předem mého blogu prosím milý čtenáři přijmi fakt, že jsem rasista a nestydím se za to. Odmítám přijmout stigma společnosti, že někdo, kdo je rasista je zároveň extremista. Proč jsem rasistou?

Jedná se o tradiční psychologický model, kdy si na základě osobních či přenesených zkušeností vytváříme jakousi „zkratku“. Je nemožné, posuzovat neznámé lidi až na základě toho, jací doopravdy jsou, protože často prostě nemáme tu příležitost, nebo čas.

Takže podléháme stereotypu, kterým je i rasismus. Pokud uvidím bezdomovce, automaticky mi naskočí celá řada negativních presumpcí, jako například že smrdí, že je to netáhlo a že chlastá. Do toho mi naskočí pouze jediná pozitivní myšlenka, kterou je, že možná za svojí situaci nemůže, že k němu prostě jenom život byl svině.

Tedy, tři ku jedné ve prospěch negativních emocí.

Proč se tomu tak děje? Protože opravdu většina bezdomovců smrdí, opravdu jsou to netáhla, pokud nepočítám tahání různých kárek a vozíků, což lze za produktivní činnost považovat pouze v deliriu – ke kterému se opravdu většina bezdomovců uchyluje často a ráda.

A ano, existují mezi nimi i „bílé vrány“, ale ty se tam většinou dlouho nezdrží, protože vlastní pílí se zatnutými zuby nerezignovali na tradiční „bílé“ hodnoty, jako je čistota, zdraví, pořádek a budoucnost.

S Cikány to mám stejně. Znal jsem a znám velice slušné Cikány, stejně jako Cikány „na hraně“, kdy jsou sice hluční a „sví“, ale pořád ještě tolerovatelní a lze se s nimi domluvit jinak než řevem a násilím. S těmi „za hranou“ se nestýkám, protože proč bych měl, že..?

Podléhám tedy rasovému stereotypu, na základě osobní zkušenosti, stejně jako u bezdomovců. Problém s Cikány je ale daleko pestřejší, než s bezdomovci.

Zatímco u bezdomovců „si za to“ převážná většina „může sama“, ať už neschopností zatnout zuby, nebo špatnou pracovní morálkou, či řadou hloupých rozhodnutí – Cikáni si za to sami nemůžou a to je potřeba mít pořád na paměti.

Nikdo se nerodí bezdomovcem, i pokud je miminko bezdomovců. Většinou je sociálním systémem našeho státu umístěno někam „pod střechu“, kde se o něj postarají a pokud bude mít v životě trochu štěstí, vyroste z něj normální pracující člověk, který si může vybudovat svoje hnízdo.

Pokud se ale narodíte jako Cikán, už jenom to, jak vypadáte vám výrazně ztěžuje vaší pozici ve společnosti. Je to začarovaný kruh, z něhož se můžete snažit vymanit celý život, ale nikdy se vám to zcela nepovede. Jsou to betonové papuče, se kterými se máte snažit plavat.

Můj vlastní rasismus je tedy největším důvodem, proč si nesmírně vážím každého pracujícího Cikána a Cikánky. Jsou to lidé, kterým ztěžujeme život my, svými předsudky, které jsme si vybudovali na lidech, kteří jsou jim podobní.

Přestože tedy odsuzuji určité etnikum na základě stereotypního chování, které předvádí, můj rasismus mi velí prokázat hlubokou úctu těm, kteří se takto nechovají, protože vím, že to mají těžké.

A tím nemyslím, že bych odněkud z kavárny rozjímal nad těžkostí jejich osudu. Zkusil jsem se „projít v jejich botách“, obrazně řečeno. A to samé doporučuji všem extremistům – zkuste si to! ;)

Zkuste si v letních dnech kopat výkop! Uvidíme jak dlouho se budete ohánět krumpáčem, než si stoupnete mimo a odpočinete si! Myslíte si, jak je to vtipné, když jeden Cikán maká a ostatní na něj, opřeni o lopaty, zírají? Běžte tam, půjčte si ten krumpáč a ukažte jim, jak se to dělá!

Garantuji Vám, že po dvaceti minutách budete úplně „hyn“ a po hodině získáte zcela nový pohled na to, jaké to je stát celý den po pás ve výkopu a házet lopatou nebo krumpáčem.

Zkuste vzít práci, kterou dělají jejich ženy, ani to není žádný med – a už vůbec ne „za ty prachy“.

A k tomu si přičtěte strach o vlastní děti, jakmile se objeví extremisté, připočtěte si k tomu rezignovaný přístup k vlastní budoucnosti, protože cokoliv udělají stejně „to vždycky budou Cikáni“, připočtěte si k tomu mizivé vzdělání jakého se jim dostává.

Je to demotivující mix barvy kůže, (ne)možnosti uplatnění a pocitu, že budoucnost „není“.

Pokud byste byli ve stejné situaci jako oni, naučili byste se za ta deseti- a staletí chovat také jako oni. Primitivně, příživnicky, jako tlupa. Je to otázka přežití. Přežití malého ostrova jedné komunity uprostřed moře společnosti komunity jiné.

Jaké je řešení?

Podle mého názoru, pokud chceme řešit jejich situaci (což evidentně chceme), je potřeba se ohlédnou do historie a kolem sebe.

Pan Hitler měl poměrně zajímavé a radikální řešení, řešení, které se líbí většinou těm jednodušším z nás, protože se jedná o řešení „jednoduché“. Vyvraždit a nazdar.

Když pominu fakt, že násilí plodí násilí a že je historicky prokázáno, že takovéto řešení je nejen nevhodné, ale i zoufale neefektivní – vyřešilo se tím snad něco? Je od těch dob Cikánů méně? Chovají se lépe?

Tak je samozřejmě i neetické.

Je to stejně blbý nápad, jako zabít své zlobivé ditě. To se prostě nedělá.

Druhé řešení, které „vymysleli komunisti“ (odpusťte mi tu zkratku), tedy dát jim komfort, byty, přinutit je pracovat, vybudovat pro ně celá sídliště, dávat jim bohaté sociální dávky – taky nefunguje, dokonce to možná celý problém ještě zhoršilo.

Je to jako byste dítěti dali všechno, aniž by se o to jakkoliv zasloužilo. Začne to považovat „za standard“ a za něco, na co má právo a začne hlasitě nesouhlasit, jakmile mu tyto benefity seberete. Stane se z něj rozmazlené dítě.

Pokud bych tedy já chtěl řešit „Cikánskou otázku“, tak můj názor je takový, že rychlá řešení neexistují – je to proces. Podle mého názoru je řešením dát jim budoucnost. Tedy vzdělání a pracovní návyky.

Jakmile totiž budou mít co ztratit, tak to nebudou chtít ztratit – stejně jako dneska jsou velice kreativní v tom, jak neztratit sociální dávky, mohou být stejně kreativní v tom, jak neztratit práci, jak udržet zaměstnanost a podobně.

Dneska jsem rád za každého pracujícího Cikána, i když mi nemusí být sympatický. Zítra bych byl rád za každého vzdělaného Cikána, čím vyšší vzdělání, tím lépe. Přeju jim to. Přeju jim, aby udělali vysokou, kterou jsem já nedodělal.

Cikáni nejsou líní lidé, jak si máme tendenci myslet. Naopak, umí být velice vytrvalí a pracovití. Jsou chytří.

A jsou také zhýčkaní a demotivovaní. Nevidí jediný důvod, proč by měli studovat na vysokých školách. Proč by měli přizpůsobit své chování tak, aby tam vůbec mohli studovat. Jsou sociálně slabou skupinou, která je „první na ráně“, mají malé příjmy a primitivní vzorce chování.

Mé řešení je, pomoci jim z toho začarovaného kruhu. Desítky let se do něj dostávali, desítky let to potrvá, ale věřím tomu, že budeme schopní nabídnout jim něco, co nebudou chtít ztratit – vlastní hrdost, vzdělání a dobré vychování.

A na závěr?

Na závěr bych se rád obloukem vrátil ke článku na Novinkách  - jakkoliv chápu jejich těžkou situaci s paterčaty, tak dát někomu byt, o kterém PŘEDEM PŘEDPOKLÁDÁM, že jeho provoz utáhnou ZE SOCIÁLNÍCH DÁVEK, je POLITICKÁ PERVERZE na úrovni východoněmeckého fekálporna.

Je to přesně ten druh pomoci, který aktuálně pomůže, ale dlouhodobě to zase jenom zhorší. Už teď slyším ty hlasy, ukřivděně křičící jak to, že Cikáni dostanou takovýhle bonusy a bílí zase nic? Že bílí by ostrouhali a všichni by se na ně vyprdli..?

Ano. To je trefná reakce „prostého lidu“ a já jí naprosto rozumím a chápu. My jsme to dítě, které musí makat, aby mělo, a to druhé dítě to dostane naservírované na stříbrném podnose, aniž "by hlo prstem"?

Pokud by náš stát a naši politici byli našimi rodiči, což de facto jsou – tak dělají mizernou práci.

A nemůžou se pak divit, že je jedno jejich dítě naštvané na to druhé a že už ho nemůže ani cítit, jenom vidí tu jeho barvu kůže a už se mu nůž v kapse otevřít může.

Pokud chceme mít Cikány vychované a extrémisty „na uzdě“, tak je musíme začít vychovávat. Jako děti, nebo jako psy – okamžitou odměnou za to, co se jim povede, okamžitým trestem za to, co zvorají. A teď hovořím o černých i bílých stejně.

Říct „stát přece nemá nikoho vychovávat“ je snadné a na první pohled vonící svobodou a demokracií.

Ale svoboda je především povinnost a zodpovědnost. Demokracie je především zájem o věci veřejné a aktivní účast na jejich ovlivnění.

Pokud přistoupíme na to, že „stát nemá nikoho vychovávat“, tak jsme v demokratickém zřízení, s totalitní hlavou, která si přeje, aby všechno „dělal někdo jiný“, „ten kdo má tu moc, nebo autoritu“. Přejeme si, abychom neměli zodpovědnost za důsledky svých činů. Aby existoval autoritář, který to všechno zařídí a na jehož bystu pak můžeme plivnout naší hořkou slinu.

A s tím já, s dovolením nemohu souhlasit. Já chci nést odpovědnost za svoje špatná rozhodnutí, abych se z nich měl šanci poučit. A chci, aby tuhle odpovědnost měli i všichni kolem mne.