Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Čtyřletý hoch se vezl mezi vagony metra, lékaři bojují o jeho život

23. 06. 2012 9:30:00
Připadám si jako v divadle. Předehrou bylo neštěstí, kdy chlapci uvízla noha v eskalátoru. Následně se mimosoudně dohodl s Dopravním podnikem na bolestném 220 tisíc. Přestože nedodržel přepravní podmínky.
http://www.casualtysimulation.com/products/Bloody-Arm.htmlhttp://www.casualtysimulation.com/products/Bloody-Arm.html

Dalším dějstvím bylo a ještě je, zranění chlapce, který šplhal po automatu na pamětní ražbu... Rodiče se také chtějí soudit o odškodné / bolestné.

A nyní, nyní se dokonce vezl údajně čtyřletý chlapec, mimochodem – jak došlo k identifikaci věku?, mezi vagony metra a mezi stanicemi Opatov a Háje spadl za jízdy do kolejiště. Debil, chtělo by se říct, přes soucit s nesmírnou lidskou tragédií.

A já se ptám – budou rodiče i v tomto případě chtít odškodné? Budou vozy metra opatřeny piktogramy vyjadřující „Kreténi, nejezděte mezi vagóny!“, popřípadě bude prostor mezi vagony opatřen ochranou tak, aby bylo fyzicky velmi obtížné dostat se mezi vagony? Omlouvám se za slovo „kreténi“, ale nezlobte se na mě, inteligentní člověk nenastupuje mezi vagony, nejezdí v autě na střeše, ani jinak nehazarduje se zdravím a životem. Pokud chce, může se stát kaskadérem a pak může padat i z výškových budov, střelen do hrudi, v kostýmu netopýřího, pavoučího, hadího, nebo jakéhokoliv jiného hrdiny či padoucha.

Již jsem o tom psal. Přirozený výběr přírody, kdy slabší kusy jsou „semlety městem“ a naší civilizací. Ano, chápu, že v některých případech je opravdu potřeba učinit preventivní opatření k předcházení takovým neštěstím. Zcela vyloučit je ale nelze. Zejména při aktivní účasti "oběti" na svém neštěstí!

Dovedu pochopit, že by se chlapci nepozorností dostala noha do eskalátorů. Tak tomu ale nebylo, hošík dělal kraviny, důkazy jsou zřejmé. Automaty na pamětní ražbu také nepadají z ničeho nic na kolemjdoucí, nebo zákazníky – a že jich je tisíce! Stejně tak z milionů přepravených jen malé procento hovad Božích zkouší jízdu mezi vozy a z tohoto malého procenta to jeden pechař „nedal“.

Bude i jeho rodina požadovat bolestné?

Dle mého názoru ano.

Je to o výchově. Neříkám, že jsem jako malej nedělal kraviny. Taky jsem si párkrát slušně nabil kušnu, jednou jsem si dokonce sedřel kůži z většiny těla v jeho přední části, tedy břicha, předloktí a stehen, konkrétně.

Ale vždycky jsem uvažoval napřed, co se může stát, když to nebo ono „neklapne“. A protože vím, co je to bolest, tak mě sice také jako mladého napadlo zkusit si jet mezi vagony, ale nakonec převážil přirozený strach a respekt. Tehdy jsem byl za sraba ve svojí partě. Moji rodiče mě ale učili, že někdy je „být za sraba“ větší hrdinství, než se chovat jako ovce bez mozku, následovat stádo a být za „hrdinu“. Učili mě od malinka, že to nejcennější co mám je existence a používání mozku.

Hrdinů jsou ostatně plné hřbitovy, jeden mám před okny. Jenže toto jsou Hrdinové s velkým H, lidé, kteří bojovali za naší svobodu a často položili život v cizí zemi, které my říkáme vlast. Jejich smrt měla význam.

„Hrdinů“, kteří umřou na dálnici kvůli vysoké rychlosti, kteří umřou nejen na silnicích kvůli přecenění svých sil, kvůli krádežím železa či kabelů, nebo kteří se zraní či zabijou aniž by se obětovali... Těch je v dnešní mírové době stále víc, zdá se mi.

Asi jsem cynik. Uznávám. Ale dobře jim tak. Nepřeju jim to jako lidem, nepřeju jim to protože jsem zlej. Přeju jim to, protože čím víc takových bude, tím jednak ubyde jejich potomků, pokud se zabijou. Potomků, jejichž výchova by se nesla v duchu „Live fast, die young!“, tedy se sníženou zodpovědností, bezmyšlenkovitě a s paradoxním „vyděláním na svých chybách“, které podpoří další takové chování, nikoliv s trestem, který řekne jim i ostatním "Tudy ne, přátelé...".

Odvykli jsme smrti a utrpení, odvykli jsme i pohledu na ně. Jsme příliš humanističtí. Až absurdně. Stejně jako demokracie v USA se z mého pohledu zdá již diktaturou, stejně jako Švýcarsku říkají někteří moji známí „policejní stát“.

Z pohledu těchto zemí jsme zase my podle mého stále ještě „divokým Východem“, kde platí anarchie a chaos, i když už asi ne v takové míře, jako tomu bylo v devadesátých a nultých letech.

Každopádně mě současný trend děsí a vadí, drsné životní prostředí člověka zoceluje a cizeluje, stačí srovnat Vietnamce a Ukrajice s Čechy. „Véčka“ a „ÚKáčka“ sem přišli vydělávat a žít, protože u nich je to drsnější než u nás, a jakkoliv je nemusíme mít xenofobně rádi, často jsou lepší než Češi. Dělají déle, za méně peněz a když teď sleduji stavební práce na našem domě a srovnám to s jinými stavbami – často i výrazně precizněji a rychleji.

Zde tedy veřejně smekám před těmi „ÚKáčky“, kteří pracují na našem domě, mají můj plný respekt a úctu, přestože mnohdy ani nemluví česky.

Ano chápu, doma by se měli hůř. Ale co my, co se máme lépe? Jak zajistit, abychom i my „poznali hůř“ a snažili se tak, aby „bylo líp“?

Jsem proto zastáncem „drsné lásky“. Pokud mohu, nesnažím se jako vychovatel ochránit svoje „svěřence“ před celým světem a jeho ústrky. Snažím se dohlížet na to, aby zranění nebyla příliš veliká, neteklo mnoho krve neštěstí byla jen dočasná, slzy rychly oschly a vytí - ano týká se to i psů, rychle ustalo.

Pokud tedy dítěti dovolíte sáhnout na plotýnku zatímco vy jste u toho, spálí se, ano. Ale vy můžete okamžitě začít ledovat popáleninu a zmírnit tak dopady bolesti. Bolesti, kterou si zapamatuje a příště se jí vyhne. A to i ve vaší nepřítomnosti.

Některé zkušenosti jsou nepřenositelné a jako rodič byste měli naopak zajistit, aby váš potomek tyto špatné zkušenosti zažil, ale pod vaším dohledem a „řízeně“. To je drsná láska.

Miluji tě a chci pro tebe to nejlepší, ale abys to pochopil a vážil si toho, musíš mít srovnání i s tím nejhorším. Ale protože tě miluji, nechci pro tebe to nejhorší, musím s tebou protrpět to „pouze horší“.

Když jsem jako malý něco provedl a rodiče mě bili, tak mi u toho říkali "Věř mi, bolí mě to víc než tebe!" Tehdy jsem si myslel, že si dělají srandu, jak je to může bolet, když mě mlátí vařečkou a je to můj zadek, který inkasuje..? Časem jsem to pochopil a čím jsem starší, tím víc to chápu.

Ruku tedy dítěti necháme jenom popálit, nikoliv spálit na uhel. Jen tak si bude umět představit, co asi zažije kočka, kterou by chtělo usušit v mikrovlnce. Nedělám si srandu, takový případ se opravdu stal, i když ne u nás.

Zamyslete se. Jaké to asi je, být sušen v mikrovlnce? Být vařen zaživa, na povrchu i zevnitř?

Radost až na kost, že?

A teď si představte, že tohle uděláte tvorovi, kterého máte rádi, svému domácímu mazlíčkovi, něčemu, čemu já říkám „doživotní dítě“, tvorovi, který je na vás do své smrti závislý a který vám dává lásku a něhu.

Takže proto se děti musí zraňovat. Nikoliv ze sadismu rodičů, ale aby získaly zkušenosti. Proto se musí učit ve škole – aby například z fyziky věděly, že mikrovlny rozkmitávají částice vody, lhostejno zdali uvnitř nebo na povrchu a tímto kmitem dochází k ohřevu.

A aby věděly, že mají-li si vybrat, zdali budou kočku sušit fénem, mikrovlnkou, nebo osuškou, tak bojí-li se kočka fénu, mikrovlnka asi nebude druhá nejlepší volba.

A výchovou by měly mít vštípeno, že „nemají činit druhým, co sami nechtějí aby jiní činili jim“, tedy – nejprve vyzkoušet svojí teorii s mikrovlnkou na sobě a zjistit, jestli by jim případně nevadila vařená ruka, noha, nebo ovárek.

Když už nemají dost selského rozumu na to, aby je nenapadlo, proč už asi dávno nejsou v koupelnách mikrovlnné zářiče, které by nás osušily i na velmi tajemných zákoutích našich těl.

Takže abych to shrnul: Jsem zvědav, jaký bude další vývoj kauzy „chlapec mezi vozy metra“. Jsem zvědav, jaká opatření se budou podnikat, jaké piktogramy lepit, o jaká odškodnění a bolestné se bude usilovat.

A budu doufat, že u mého potomka se mi podaří mu vštípit základy selského rozumu dřív, než jako bezmozek zmrzačí, či zabije sebe nebo druhé. Budu doufat, že se zraní tolikrát a tak málo, že se mu jedno výjimečné, mrzačící zranění vyhne a že si temný žnec usekne dřív mojí lebku za trofej, než jeho.

Poznámka pro ty, co vidí slovo „žnec“ poprvé – to slovo skutečně existuje, je to ten pán, co žne při žních, nejčastěji svojí kosou obiloviny. Je to, pravda, poněkud archaické, ale já mám rád výjimečná slova. Toto je dokonce tak výjimečné, že se i červeně podtrhne ve Wordu. Jupí! :)

A poznámka na konec: Proč jsou to vždycky chlapečci, kdo se zraní? ;)

Autor: Jan Reichel | sobota 23.6.2012 9:30 | karma článku: 25.07 | přečteno: 1725x

Další články blogera

Jan Reichel

Moje poznámky k EET a kontrolním hlášení

Jako živnostník sleduji argumentaci obou stran pro i proti a přijde mi, že "proti" nejsou příliš jasně artikulované. Zároveň jako živnostník vím, že kontrola (čehokoliv) je důležitá a nepříjemná, ale bez ní to nejde.

4.2.2016 v 17:35 | Karma článku: 10.87 | Přečteno: 685 | Diskuse

Jan Reichel

Návod ke čtení "Je suis dobroser a tohle je mein kampf"

Toto je "reakce na reakci" kolegy Vladimíra Kroupy a zároveň veřejné vysvětlení toho, co v blogu "Je suis dobroser a tohle je mein kampf" vlastně je a co v něm vlastně není.

16.1.2016 v 12:50 | Karma článku: 10.74 | Přečteno: 1075 | Diskuse

Jan Reichel

Je suis dobroser a tohle je mein kampf

Začetl jsem se po delší době do příspěvků a názorů lidí v diskuzích pod různými články, a donutilo mne to se zamyslet nad tím, kde vlastně stojím já a můj národ. Jsem ten, co sere dobro a tohle je můj boj.

14.1.2016 v 23:24 | Karma článku: 15.68 | Přečteno: 1022 | Diskuse

Jan Reichel

Omlouvám se, že jsem člověk

(Pozor, drastické fotky!) Snažím se denně sledovat dění kolem migrantů v Evropě. Snažím se mít střízlivý názor na věc, neměl jsem vyhraněný názor na pomoc uprchlíkům. Ovšem začínám najíždět na jiný režim.

4.9.2015 v 10:22 | Karma článku: 22.77 | Přečteno: 4165 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Karel Janďourek

Až budu těhotná

U nás doma sledujeme jeden z mnoha nekonečných televizních seriálů. Já vím, že to asi przní vkus, ale na druhou stranu jsme přece národem, který stvořil tak legendární postavu, jako byl doktor Štrosmajer....

17.10.2017 v 12:01 | Karma článku: 8.20 | Přečteno: 209 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Je čas na to změnit zákon o pěstounské péči?

Myslím si, že skoro s každým zamávalo sdělení o utýrání dvouleté holčičky svěřené do pěstounské péče tetě...

17.10.2017 v 7:07 | Karma článku: 6.91 | Přečteno: 273 | Diskuse

Helena Vlachová

Ceny másla

A já proč je cena másla tak vysoká, a dá se očekávat, že bude možná ještě vyšší. No nedivme se, když mnozí přední politici mají tento mléčný výrobek na své hlavě

17.10.2017 v 6:08 | Karma článku: 9.53 | Přečteno: 275 | Diskuse

Petr Omelka

O zakopaných Němcích, chytání syslů a vstupu do KSČ

Byla to taková krásná pozdně letní neděle, provoněná začínajícím podzimem. Čas burčáku a zvláštních setkání.

16.10.2017 v 20:53 | Karma článku: 21.01 | Přečteno: 880 | Diskuse

Pavel Vrba

Byl jsem dneska poctěn, když jsem tu vobálku vobržel.

A hnedle se cejtím takovej důležitej a chtěnej. Nestává se mi to často, maximálně jedenkrát za 4 roky. A taková vobálka, ta v sobě ukrejvá zajímavý věci. K pobavení, k pláči i znechucení. Když ji totiž votevřu, nestačím se divit.

16.10.2017 v 18:12 | Karma článku: 24.53 | Přečteno: 729 | Diskuse
Počet článků 48 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2288
Husákovo dítě, chorobnej optimista, příležitostnej salámista, bejvalej metalista, někdy divnej, určitě jinej, ale vždycky svůj. Živím se jako server administrátor, bavím se jako fotograf, výletník, komentátor a šašek.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.