Konec světa mýma očima

Tak především bych předeslal, že nevěřím na „konec světa“, ale konec světa jak ho známe, tedy na konec jedné éry. Podle mého končí věk modernismu a nastává „andropocén“, neboli „věk lidstva“, kdy jsme se jako celek stali globálním fenoménem s globálními dopady.

Nd1a (digitalblasphemy.com)

Dále bych rád uvedl, že „konec“ si často lidé představují jako určitou tlustou čáru, šmitec, bod v čase, což ale není vždy pravda. Například, konec druhé světové války, jakkoliv byl nasnadě, stál ještě mnoho lidí život, protože špatně odhadli svůj bod v čase a šmitec vzali oni, protože je Němci postříleli, kupříkladu. Nebo, a to je také pikantní, postříleli Češi Němce. Byly to divoké a nesnadné časy, kdy se z beránků a ovcí stávali né vlci, ale lidské hyeny. Na obou stranách barikád.

Ale zpátky ke „konci světa“. Poslední dobou se zamýšlím nad tím, co vlastně nám chtěli předci svým poselstvím o „konci světa“ sdělit, pakliže vůbec něco. Pokud se nejedná o účelovou manipulaci davu pomocí nástroje strachu: „Padněte na kolena a kajte se ze svých hříchů, konec světa je tady, kopyta koní jezdců Apokalypsy již tepou zem!“ :) Né děkuji, jsem něco jako ateista a tím pádem nehříšník a jestli existuje nebe a peklo, tak na mě tam mají vyhrazeno zvláštní místo. :)

Poslouchám výpovědi pamětníků z projektu Paměti národa (Příběhy 20. století) a poslouchám jaká svinstva se děla za Nacismu, za Komunismu a přemýšlím, kdo a jak bude vypravovat o zvěrstvech našeho současného Demokradismu. Ano, "Demos", jako lidem „krados“, jakože čórka. „Kratos“, neboli vláda je pouze způsob, jak praktikovat „krados“ co nejdéle a s požehnáním orgánů činných v trestním řízení.

A přemýšlím, co se změnilo.

Máme se dobře, naše stesky a nářky jsou ubohé v porovnání s tím, čím si procházeli naši prarodiče. Jsou i banální v porovnání s tím, čím si procházeli naši rodiče. Mluvím teď za svojí generaci 33+. Přesto si stěžujeme. Tento psychologický fenomén nyní pominu, přestože je velmi zajímavý.

Děti a výchova. Naše babičky a dědové byli vychováváni povětšinou tvrdou rukou, pracovali od mladých let a to často velmi tvrdě. Jejich děti, tedy naše rodiče, již byly vychovávaní s menším důrazem na náboženství, tipuji si že i méně přísně, ale pořád v úctě k autoritám a jisté pokoře.

Děti které nyní vidím kolem sebe jsou, viděny touto optikou, rozmazlované, nepokorné a samorostlé. Čest světlým výjimkám.

Když si vzpomenu, co všechno je nyní jedovaté a dětem nepřátelské, kolik se vyrábí ochran proti bůhvíčemu, tak se divím, jaktože jsem svoje dětství vůbec přežil, aniž bych se otrávil olovem, azbestem, polychlorovanými bifenyly, nebo radiací z Černobylu.

Lízal jsem zdi, jedl písek a hrál si na tehdy vznikajícím Jižním městě na hromadách panelů, trubek a klubek drátů, z výkopů jsme si dělali vojenské zákopy a stříleli po sobě pistolemi z natažených prstů. Když si někdo rozbil hlavu, nebo rozřízl ruku či nohu, tak se to obrečelo a příště už jsme všichni věděli, že není dobré skákat bosí do kopřiv, pod jejichž lupeny mohou být rozbité flašky od piva. Když jsme něco rozbili, tak jsme ještě dostali „po čuňi“, když jsme brečeli, tak jsme dostali ještě navrch, abychom měli „proč řvát“, jak říkala moje babička.

Dneska na sebe například dítě strhne prodejní automat a ano, chudák dítě, zlomená noha, otřes mozku a několikadenní bezvědomí, ale – jak je možné, že na sebe ten automat vůbec strhlo? Prý váží 99 kilogramů, to není zrovna lehká bedýnka. Navíc to není jediný prodejní automat v republice, přesto se to stalo za léta provozu jednou a poprvé. A zrovna dítěti. A lidé v diskuzích pod články na iDnes a Novinkách se ptají, jak je možné, že nebyl automat připevněn? A že vinu nese provozovatel.

No nezlobte se na mě, ale podle mého rozjívené děcko lezlo po automatu, nebo na něj vyskakovalo a snažilo se zavěsit a ejhle – ono to spadlo! Kdo se čemu diví? Když bude stejně nestadardním způsobem "používat" třeba sochu nebo lednici, bude to vina autora, nebo výrobce?

Znovu opakuji – chudák dítě, bezesporu. Ale máme nyní přidělávat i všechny věšáky na šaty, barové židličky a skříně, aby až se najde nějakej idiot co na to poleze, tento idiot přežil svojí eskapádu bez úhony a mohl ve stejně bezmozkovém duchu vychovávat i svoje děti? A nemusí to být jenom dítě, může to být i opilec, nemusíme chodit daleko, tuhle se nám jeden jouda zranil při pádu ze sochy sv. Václava v Praze, že...

Nebo malé dítě, co evidentně blbne na jezdících schodech, dokonce za doprovodu rodičů a díky svojí rozjívenosti přijde o prsty na nohou a ještě chce odškodné? Tak to pardon, něco je tu naruby.

Neříkám, že tzv. „přirozený výběr přírody“ je humánní a politicky korektní přístup. Ale trošku se nám to tu s tím humanismem přehání, trošičku eliminujeme neštěstí a z nich plynoucí poučení tak, že lidská blbost, jako kapalina, vyplňuje mezery na které jsme „nepomysleli“ a tak zatímco se snažíme udělat svět kolem sebe ještě bezpečnější, zapomínáme na to, díky čemu jsme v tom dříve nebezpečném světě přežili my – na zdravou výchovu a selský rozum.

Prostě zapomínáme učit své děti standardním vzorcům chování, respektive jinak – mění se nám vzorce, co je standardní a podle toho vychováváme omladinu. Skončila éra, kdy jsme se museli bát o své životy, kdy tu byly války, hladomory, nemoci a pandemie. Končí jeden fragment světa, jak jsme ho znali.

Další fragment – lidská práce. Pracoval jsem ve firmě, jejíž mateřská pobočka v Německu kdysi zaměstnávala kolem 100 lidí ve skladu a v provozu. Když já jsem z firmy odcházel, tak v Německu pracovalo 6 lidí, zatímco produkce šla ve srovnatelném období nahoru o cca 50 procent, což při tehdejší produkci bylo dech beroucí navýšení, které zásobovalo celou Evropu. V šesti lidech, kteří pracovali manuálně.

Jak toho firma dosáhla? Automatizací provozu a automatizací skladu. Pokud jste si přijeli pro zboží, tak skladník naťukal Váš kód do počítače, ten ověřil objednávku, stav úhrad, vystavil výdejku, fakturu a nadneseně řečeno, než vyjely papíry z tiskárny, tak vám mechanické podavače skládaly palety zboží na výdejní rampu, odkud vám jí druhý ze šesti lidí ještěrkou naložil na auto.

Zbylí čtyři lidé byli v podstatě servisní technici výrobní linky a řešili problémy linky jako takové a skladu, do výrobního procesu prakticky nezasahovali.

Ano, je to extrémní, ale přesto pravdivý příklad. Zbytek zaměstnanců byl v administrativě jako obchodníci, programátoři, fakturanti. Doba, kdy za hukotu parních sirén opouštěly nekonečné davy dělníků továrny je pryč. Stejně jako doba, kdy na polích byly celé vesnice lidí a pečovaly o úrodu. S dnešní mechanizací a chemií prostě nejsou potřeba. Skončil další fragment světa, jak ho známe.

S čímž souvisí to, že nejdražší, co dneska máme, je lidská práce. Nejenom že lidi na rozdíl od robotů a strojů onemocní, otěhotní, nejdou snadno vyměnit nebo nedejBože demontovat a vyhodit... Nejenom že nedělají stejně prezicně a bez keců a snahy okrádat a šulit práci... Ale ještě chtějí valorizovat platy, sociální jistoty... Jejich práce má často vady a nedodělky...

Jako lidé jsme velmi nedokonalí a poživační, což se o úrovni dnešních robotů nedá říct, ti jsou naopak úsporní a často opravdu dokonalí. S nadsázkou řečeno, samozřejmě.

V čem tedy máme my, lidé do budoucna šanci uspět v konkurenci, kterou si sami vytváříme naší honbou za levnějším, dokonalejším zbožím? Prací zjevně ne, i když je ještě předaleko doba, kdy se bez manuální práce objedeme zcela.

Naše hodnota spočívá v tom, co roboti ještě neumí ani náznakem – v kreativitě, invenci a používání mozku. Kolik dětí se dnes hlásí na řemeslné obory a kolik na administrativní obory? Ano, opět další extrém, chybí nám zruční řemeslníci, pracují za nás Ukrajinci, Poláci, Rumuni, Vietnamci... Šikovných Čechů je po stavbách menšina, a většinou jsou to „starý páky“ 40+, z omladiny jsem ve stavebnictví už dlouho nikoho neviděl.

Na druhou stranu, nejsem stavař, takže tento můj pohled může být mírně zkreslený. Přesto si myslím, že bude alespoň v hrubých rysech správný.

Skončila tedy éra manuální práce, začíná éra práce duševní. Skončil další fragment světa, jak ho známe a jak ho znali naši předci, kdy se duševní práce omezovala na klér a zbytek lidí, včetně učitelů, musel pracovat rukama.

Už jsme pochopili, že krást výsledky fyzické práce se nemá, pomalu nám dochází, že by se neměla krást ani práce duševní. Nechci v tomto ohledu jakkoliv komentovat Českou stranu pirátskou, přestože chápu některé jejich motivace, související především s politikou, které se věnuji níže.

Končí také éra bezohlednosti vůči přírodě. Krásně je to vidět na dnešní Číně – tato raketově se rozvíjející ekonomika surově rube, zpracovává a využívá všechno, co jim jejich země a teritoria nabízejí, stejně jako to dělala Evropa, Amerika i Austrálie. Ale se zvyšující se životní úrovní chtějí lidi opět návrat k přírodě, chtějí čisté řeky, voňavý vzduch bez prachu, popílku a smogů, začínají si vážit pitné vody, elektřiny... Chtějí dobrý život, který je ale - drahý.

U nás to zatím prakticky není vidět, ale pokud vycestujete do USA nebo Austrálie, na Nový Zéland, Havaj, nebo dalších exotických destinací, jistě si povšimnete, že vás v hotelích žádají, abyste použité ručníky házeli na zem až pokud je opravdu budete chtít vyprat, ložní prádlo že Vám vymění jednou za 3 dny, že máte rozumně omezit spotřebu pitné vody při čištění zubů a tak dále.

Důvod? Úspora pitné vody a snižování spotřeby pracích prášků a čisticích prostředků, stejně jako elektřiny pro sušení a žehlení. Stejně jako EU zakázala žárovky a nařídila používání nežárových „úsporek“, v ostatních vyspělých zemích mimo Evropu je „vědomí si zodpovědnosti vůči přírodě“ pěstováno již léta a je vštěpováno již malým dětem, praktickým příkladem.

A věřím, že není daleko doba, kdy i obr jakým je Čína začne hledět na emise spalin, splodin, popílků, a začne regulovat těžbu a spotřebu... Stejně jako již nyní není Čína suveréně nejlevnějším výrobcem, protože i jejich dělníci už nechtějí dělat za otrocké platy v otrockých podmínkách, také se chtějí mít lépe, čímž se přibližují EuroAmerické motivaci a tím pádem i ceně práce.

A není daleko doba, kdy i v Číně začne být robotická práce levnější a kvalitnější, než lidská.

Pomalu a jistě končí i doba spalovacích motorů, stojíme na prahu éry hybridních vozidel osobní dopravy, nebo dokonce vozidel elektrických, jako jsou Segwaye, elektrokola, elektromobily, které mají dokonce v Paříži již svá vyhrazená stání i s dobíjecími stanicemi. A je jich hodně, v porovnání s ČR překvapivě hodně.

Co se politiky týče, tak mám pocit, že končí i éra demokracie jak jí známe. Nevím, jak pojmenovat to, co se vyvine dál, ale když se rozhlédnu po revolucích v Evropě, od Islandu až po ČR, tak lidé začínají být hrubě nespokojení s tím, jak je jejich reprezentanti okrádají. Viditelně i neviditelně. A už vůbec se jim nelíbí EU, tedy další nadřízený orgán, jehož rezoluce jsou často v rozporu se zdravým rozumem a který chce v rámci záchrany mrtvolně bledého €ura vysát daněmi i členské státy tak, aby rozdýchali něco, co svojí vadnou disciplínou prakticky dokonale umrtvili.

A to i státy jako bylo Německo a Francie, tedy tahouni Evropské ekonomiky, i oni překračovali povolené státní deficity.

Mám tedy za to, že se tu pozvolna rodí nové státní zřízení, s přímou odpovědností reprezentantů, s jejich rychlou odvolatelností a s trestní odpovědností. Nejenom nás v ČR štve, jakým způsobem se krade v politice, jakým způsobem je propojená politika s byznysem a nad amorálností chování bankovních institucí, kterým my svěříme naše peníze a ony za to od nás ještě vybírají poplatky, přestože mají jedinečné možnosti zhodnocovat tyto prostředky jinými, například investičními způsoby.

Nečekám a nechci revoluci, chci evoluci, která postupně a plynule vychytá nešvary, kterými současné demokracie trpí. A mám za to, že drobné úpravy již započaly, viz řešení Islandské krize a uvěznění jejich reprezentantů.

Končí i éra tradičních válek, většina bojů se dnes již vede s pomocí moderních technologií, bezpilotních letadel, ultralehkých pušek s přesnými mířidly, přesných raket a naváděných pum. Přestože voják má pořád nenahraditelnou funkci při zabírání teritorií, již není potřeba statisíců vojáků k udržení fronty, stačí malé specializované skupinky.

Některé státy dokonce změnily a přepsaly pravidla války zcela, například Palestina a její obrana teroristickými útoky na civilní obyvatelstvo nepřátelských států. Fronta bojů se tak přesunula z tradičních bojišť do stanic metra, nákupních center, dopravních prostředků...

Nepřítele nepoznáte, protože má na sobě stejné oblečení jako vy, nese stejný batoh či kufřík jako vy když jedete do práce nebo na výlet.

Nepřítel s vámi dokonce může chodit do stejné školy, do stejné třídy a může s vámi na obědě sedět u stolu.

Nepřítel už nemá jinou uniformu... Nepřítel splynul.

Je to logický vývoj, protože pokud nemá smysl proti vám bojovat tradičními prostředky, protože byste ho díky použití techniky zcela „roznesli na kopytech“, je potřeba vymyslet jiné jednoduché způsoby jak zajistit, aby vás válka bolela a tekly slzy.

Pro nás Evropany se válka již značně odcizila, vede se „někde“, „někým“ koho platíme z našich daní a pokud nás média denně neunavují zprávami z bojiště, tak ani často nevíme, že někde bojujeme. Kdy jste naposledy slyšeli nebo četli, co dělá český kontingent v Afgánistánu? Je tam vůbec ještě?

Výbuch v civilní oblasti, v hebkém hnízdečku našich životů, je tak tragickým budíčkem našich ukonejšených myslí. Budíčkem, který nám připomíná jak moc jsou lidé vynalézaví a odhodlaní, především co se zabíjení druhých týče. Jestli nám něco jde, tak je to zabíjení se navzájem.

Ani války tak už nejsou, co bývaly.

Komunikace je další věc, která se od základu změnila. Zatímco dříve se lidé scházeli při oběděch, při práci a povídali si třeba i večer, dneska si povídají nezávisle na příležitosti. Zatímco dříve se lidé museli sejít, aby si popovídali, dneska se „sejdou na Facebooku“, pošlou si SMSku, zavolají si – a dokonce nemusí ani sedět a čekat u Bellova přístroje pro telefonii! Jejich telefony jsou mobilní a tím pádem přijmou hovor prakticky kdekoliv a kdykoliv, divadelní představení, křeslo u gynekologa a minutu ticha na pohřbu nevyjímaje.

Zatímco dříve jsme se museli naučit i poslouchat, než druhý dokončí větu, dneska si zvykáme udržovat konverzaci na několika úrovních a mluvit a „mluvit“. Například SMSkou, k tomu vyřizujeme e-maily, dáme lajk na „fejsu“, přidáme komentář jednou větou a mezi tím ještě přijde hovor, při kterém se zeptáme na něco kolegy u stolu vedle...

Rádi mluvíme, i když často nemáme o čem a neradi posloucháme, přestože bychom měli, natož abychom rádi četli a používali u toho mozek. Úsměvným příkladem je, že těch z vás, kteří to dočetli až sem je minimum. Důkazem tohoto faktu budiž, že vy co jste sem dočetli, napište do diskuse pod blogem slovo „jmelí“. Chápu, že ne každému z vás se chce účastnit se diskusí, ale bude to takový zajímavý sociální experiment, jehož nenahraditelným prvkem jste právě vy. :) A tentokrát si nikdo nehraje s vámi, vy máte možnost si pohrát s ostatními. ;) Schválně jsem tedy do titulku blogu nenapsal varování (dlouhý blog). :-D

Je tedy pravda, že i já už se zcela výjimečně scházím se svými přáteli, protože se spolu bavíme jinými komunikačními kanály. Bavíme se sice povrchněji, ale často a na aktuální témata, náš kontakt tedy není tak intenzivní a hluboký, ale toto je vykoupeno širším spektrem kamarádů a přátel, než bych byl schopen „obhospodařovat“ tradičními způsoby a osobními setkáními.

Zároveň jsem schopen si v reálném čase povídat (a spolupracovat) s přáteli nejen z Evropy, ale i z USA a Austrálie. To je taky věc před dekádou nemožná.

Abych to dále neprotahoval...

Končí celá dlouhá řada věcí, končí toho tolik, že bych mohl takto pokračovat... No ještě pár normostran. :) Každopádně se na konec světa celkem těším, protože když už nic, budu mít to štěstí, že žiju na přelomu z věku ryb do věku vodnáře. Mám to štěstí, že žiju v bohaté části světa, nic mi nechybí a vnímám překlopení z elektrifikace do elektronizace a přechod z reality do virtuality.

A jsem klidný, protože vím, že člověk i když nemá na co si stěžovat, tak si stěžovat bude, i když má všechno, tak mu pořád něco chybí a hlavně – že člověk nedá pokoj, dokud to, co hledá, nenajde.

Těším se, co přinese budoucnost, těším se z toho, že je pořád co budovat a tvořit a nechám se překvapit, jestli tu všichni zařveme v lávovém pekle, nebo jestli sestoupí Bůh na zem a zahájí poslední soud, nebo – jestli sestoupí mimozemšťané a řeknou hlasem znuděného puberťáka:

„Co děláááááš?“

I když... Pokud si vzpomenu, jak dopadli všichni, ke komu „sestoupily rozvinutější civilizace“, tak budu raději, pokud mimozemšťané zůstanou mimo Zemi. :) Američtí indiáni, africké kmeny a další „primitivní“ civilizace by mohly vyprávět, zač je toho exotická nemoc, otroctví, křesťanská láska mečem a ohněm a další „průvodní jevy rozvinutých civilizací“.

Děkuji uctivě, zůstaňte si na orbitě, my si to tu umíme hezky zprasit sami, i kdyby nám zase zbyly jenom klacky a kameny. :)

A náš přínos galaktickým civilizacím si můžete stáhnout hygienicky z internetu, umění, vědu a humor... A korupci, xenofobii, lakotu, nenávist a náboženství nechte hezky v karanténě na Zemi, my jsme na ty sračky zvyklí.

A taky – máme holinky. :)

Končí svět, tak jak ho znali naši předkové a v našich rukou je ten, co přijde následně. Nikdo tu práci za nás neudělá, nikdo jiný než my za něj nemá zodpovědnost. Končí éra pohodlného přehození zodpovědnosti na druhé a následného nadávání na ně. Konečně. :)

Nezapomeňte na tu diskusi! :)