Bůh je matematik a maniodepresivní, všehoschopný, egoistický umělec

Dovolil jsem si zachytit část svého uvažování o Bohu. Je to nedokončený proces, tohle mé uvažování, jak člověk stárne, tak se mění, mění se jeho názory a náhled na sebe sama. Možná bude tenhle blog trošku provokativní, pro jiného třeba fádní nebo zcela debilní, ale s tím holt musím počítat, když jdu se svými myšlenkami na trh.

alicebot.orgMichelangelo Buonarroti

Ne. Nejsem věřící. Nevěřím v Boha tak, jako třeba katolíci, nebo muslimové. Nevěřím na proroky a mesiáše. Věřím ve Vyšší moc a její Smysl. Pro mě není Bůh vousáčem na obláčku, pro mě je abstraktně neuchopitelný. Je tak komplikovaný a obrovský, že je nepojmenovatelný a nesdělitelný.

Chápu, že organizované církve se snaží svým ovečkám Boha nějak přiblížit a vysvětlit, ale mám za to, že je to stejné jako dítěti říkat proč nemá sahat na rozpálenou plotnu. Dokud si na ní nesáhne, nepochopí. Když si na ní sáhne, pochopí přímý dopad, ví o svojí akci a na ruce cítí bolestivou reakci. Ale jak chcete malému dítěti vysvětlit, že to, co se stalo je následek exotermického procesu, který začal překročením kritických hodnot oxidace materiálu? Že k takovému procesu je potřeba palivo, okysličovadlo a iniciátor, tedy plyn, vzduch a jiskra?

Že palivo se musí skládat z určitých materiálů a okysličovadlo také, že tyto materiály jsou tvořeny atomy a při hoření palivo v podstatě oxiduje... A protože se jedná o proces exotermický, tedy vyzařující teplo, dochází k přenosu tohoto tepla na plotýnku, která tam je proto, aby rozvedla teplo rovnoměrně... A na tu plotýnku že si to dítě sáhlo...

Přijde vám tohle složité? A to je jenom blbý hoření... Věc, kterou jako lidstvo využíváme už tisíce let. Je to proces, který můžeme pozorovat, měřit, definovat, analyzovat. Tohle všechno s Bohem dělat nejde. Abyste tedy vysvětlili svému dítěti proč se spálilo, zjednodušujete. Snažíte se přiblížit tuto nesmírně komplikovanou problematiku mysli, která nezná atomy, okysličovadla a slovo „exotermické“ je pro něj jenom podivná varianta slova „exotické“. Zná-li vůbec toto výstředně latinofilní slovo.

Mimochodem, víte, že neexistuje logický opak tohoto slova, tedy "endotické"? Exotické, rovná se cizokrajné, neobvyklé, a proto nápadné. Endotické by tedy mělo být domácí, obvyklé, tudíž nenápadné. :)

Církve tedy také zjednodušují. Snaží se uchopit neuchopitelné, definovat nedefinovatelné, předat nesdělitelné.

Mě nejde o sdělení komplexního pohledu na Boha, budu vám předkládat fragmenty, vy si je prohlédněte a slepte dohromady lepidlem vlastní zkušenosti a paměti.

Bůh se zrcadlí v nás

V Bibli, knize Genesis se píše: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (1:27)

Lidově řečeno, stvořil je k obrazu svému. To ale neznamená fyzicky. Stejně jako obraz kostela v kaluži vody po dešti neznamená, že v kaluži je kostel. Je tam pouze obraz, něco co odráží obraz kostela, ale přesto to není a nikdy nebude kostel. Stejně tak my, lidé nejsme a nikdy nebudeme bohové. I kdybychom si to sebevíc přáli.

Na druhou stranu, pokud někdo urazí kus kostelní věže třeba výstřelem z děla, projeví se to i v naší kaluži. Pokud ale někdo dupne do kaluže, obraz to rozhodí, ale nikdy nezničí. Voda se vždycky vrátí na své místo, uklidní se a za chvíli je obraz zase čistý. Záleží samozřejmě na velikosti kaluže, čím větší, tím déle to trvá, než se obraz srovná.

Pokud tedy člověk věří v Boha celým svým životem a někdo mu dupne do kaluže prokazatelným prohlášením, že Bůh neexistuje, že to celou dobu byli třeba mimozemšťané, může mu trvat celý život, než se mu „přestane klepat obraz“. Proto se snažím držet si svojí kaluž u velikosti psí loužičky, obraz se mi srovná rychle, akorát musím mít jinou perspektivu, abych viděl celý kostel. Nemůžu pohodlně stát na kraji jezírka, musím pracně ležet s hubou u země a zkoumat odraz zblízka.

Nevystačím si s dogmaty.

Jestliže nás tedy Bůh stvořil jako odraz sebe sama, můžeme v sobě pozorovat, jak vypadá Bůh. Zdá se, že je to milující, velkorysej, ale i sobeckej a egoistickej parchant, je to bytost plná protikladů. Co chtěl říct tím, že nás stvořil jako muže a ženu? Protiklady.

A taky rovnováha. Potřebujeme zůstat v rovnováze, pokud se extrémně vychýlíme, vyhyneme. Potřebujeme protiklady. Proto Bůh oddělil světlo od tmy (1:4), vodu od souše (1:9) a zemi od nebe (1:7). A při stvoření života (1:11) stvořil smrt – to nám ale v Bibli zapomněli říct. Tam se pouze rozplývají nad druhovou pestrostí, ale zcela vynechali základní koncept protikladu – smrt. Beze smrti není v životě rovnováhy.

A smrt sebou nese slzy. Obzvláště, pokud umře někdo blízký.

Boha živí naše slzy.

Upřímně si myslím, že jsme Bohu jedno. Zcela. Že na nás už dávno zapomněl. Nevím, kde berou lidé tu egocentričnost, že nás Bůh stále sleduje, že nás miluje. Patrně také od boha.

Kdy si ale většina lidí na Boha vzpomene? V dobách utrpení. Utečeme se k Bohu a je nám lépe. Podle mně se Bůh utíká k nám, v dobách svého utrpení. Protože pozorovat lidi je nesmírná prča. Jak zakopávají, padají, jaké voloviny vyvádějí, jak se pinoží za svými cíli – z perspektivy Boha tak marnými a malými, že je to jistě k popukání.

Bůh z nás čerpá inspiraci. Vidí, že nám nevadí malost našich cílů, že nás neodradí příliš náročné cíle, že nás nezlomí holokausty, přírodní katastrofy, vlastní zranění...

Bůh ale pije naše slzy. Protože kdyby byl laskavý a milosrdný, nenechal by celé národy trpět. Nenechal by tolik lidí tak usedavě a dlouho plakat. Bůh je všemocný, přesto nic nedělá. Je tedy líný. Proč někdo, kdo má nohy sedí u televize a nechodí, neběhá, přestože může?

Jak by mrzáci rádi chodili a běhali! Jak bychom jako lidé rádi mírnili katastrofy a nenechali druhé umírat! Ale nemůžeme. Stejně jako mrzáci nemůžou chodit.

Když trpíme ve válkách, v bolestech, v tragédiích ze ztrát svých blízkých, voláme Boha. Takových interakci s Bohem je většina. Nepočítám běžné denní modlitby, protože podle mého taková modlitba nemůže být dostatečně upřímná a intenzivní, aby stála za povšimnutí. A Bůh se pase jako prase. To je jeho hlavní jídlo.

Po hlavním jídle by ale mělo následovat něco sladkého, něco na spravení chuti. A to jsou slzy štěstí a radosti. Těch je malinko, nejsou tak časté a navíc – kdo z vás ve chvílích největší radosti myslí na Boha a pošle mu tak tenhle pamlsek? Málokdo z těch mála se radujících lidí.

Slzy jsou tedy podle mého to, co nás spojuje s Bohem. Není to o složení slz, není to o podstatě slz. Je to o tom, že slzy nám vytrysknou až v extrémním případě. Ať už je to radost, nebo bolest.

Viděli jste někdy brečet psa, kočku, koně, hada, nebo ptáka? Já tedy ne. Přestože u všech formálně slzy existují jako zdroj zvlhčení oka, váš pes nikdy nezačne brečet radostí, že vás vidí. Není to tedy tak, že by zvířata NEBYLA SCHOPNA pláče – všechny předpoklady pro to mají. Jenom prostě nepláčou. Opravte mě, pokud se mýlím.

A to jsou schopna citů a emocí. Radosti, smutku, dokonce i hlubokých depresí, nebo naopak euforie, agresivity, lásky, něhy...  Dokonce ani lidem tolik podobní primáti nepláčou se slzami! Umí plakat ve smyslu, že vyluzují plačtivé zvuky, ale – nikdy neslzí.

Unikátní pojítka

Jestliže tedy jsme obrazem Boha, tak především duševním. Jsme schopní celé řady intelektuálních dedukcí, faktických vazeb a jejich relací, jsme schopní citů a pocitů pozitivních, negativních, informativních i degenerativních. Jsme schopní tohle všechno smíchat dohromady, nezbláznit se z toho a ještě tomu říkat „umění“.

Co je tedy na nás tak unikátní, proč zrovna lidé a ne jiná zvířata byla stvořena k obrazu Božímu? Zde jsou má nejpravděpodobnější pojítka s Bohem:

-          Dovednost umění. Umíme tvořit díla čistě pro navozování pocitů v ostatních, nemající jiný účel. Obrazy, sochy, povídky, příběhy...

-          Dovednost pláče. Umíme ronit slzy štěstí i smutku...

-          Dovednost být bezúčelně krutí. Zabíjíme pro radost z lovu, jako malí často trápíme s nevinným výrazem různá zvířata či sourozence...

-          Dovednost smíchu a umění rozesmívat.

-          Dovednost matematiky. Matematika je vysoce přesná práce s abstraktními konstrukty a umění definovat vztahy mezi nimi.

Pakliže se tedy vrátím k obrazu kostela v kaluži... Jestliže Bůh je kostel a my jeho odraz ve vodě, jestliže je Bůh všemocný a trojrozměrný, a my pouze částečně mocní díky vlastní vůli a vědomí a jsme z jeho pohledu „dvourozměrní“... Tak Bůh je umělecky založený, maniodepresivní, všehoschopný egoistický matematik.

Jak uchopit Boha?

Pakliže my vnímáme objekty ve třech rozměrech, maximálně ve čtyřech, pokud za čtvrtý rozměr počítáme čas, tak by Bůh mohl být čtyřrozměrný. Pro Boha ale čas neexistuje, čas Boha nedefinuje. Bůh prostě JE.

Neumíme si představit velikost Boha v ani jenom z jeho prvních třech rozměrů. Nebo snad ano? Pokud ano, kolik myší polních, vyskládáno v řadě za sebou, by se vešlo do jeho délky? Nebo šířky? Nekonečně mnoho? Ne.

Bůh není nekonečný v rozměrovém slova smyslu, je nekonečný, protože je věčný, čas pro něj neexistuje, vždycky byl a vždycky bude, nikdy neskončí, proto tedy nekonečný - ale není neuchopitelný.

Jakkoliv není Bůh měřitelný, je vycítitelný. Nejsem kreacionista a je mi jedno, zdali mě v mé biomechanické dokonalosti stvořil Bůh, nebo Matka příroda. Věřím spíše v evoluci, než v revoluci. Na druhou stranu mne nepřestává fascinovat propracovanost systému přírody, do těch nejmenších detailů. Všechno se děje „samo“, za použití minimální možné energie, maximálně efektivně, logicky a vývojově.

Příroda je v rovnováze.

Jenom člověk jí umí narušit.

Pokud tedy budu považovat Zemi za Eden, vyhnání z ráje následovalo potom, co jsme poznali, že z přírody můžeme jenom brát, aniž bychom vraceli. Když jsme se začali chovat jako bezohlední sobci.

Ne, nebudu tady lkát nad zlem naší konzumní společnosti. Hodlám tady konstatovat, že Bůh nám dal moc, narušit tento dokonalý systém, kterému říkáme příroda. To je obrovská moc. Na první pohled pouze destruktivní. Můžeme snadněji ničit, než tvořit. Umíme znečistit řeky a oceány, ale neumíme je vyčistit tak dokonale a v tak velkém měřítku, jako to umí příroda. Umíme chytit a opéct pstruha, ale neumíme ho vytvořit a vypustit do přírody.

Dovolím si tedy tvrdit, že Boha můžeme vidět. Můžeme obdivovat jeho dokonalost a přesnost. Bůh je vidět v systémech kolem nás. Viditelná část Boha je systém a princip, jakým funguje příroda. Bůh je tedy pro mně systém. Je to jako když se podívám na soukolí hodinek a vidím, jak se tam hýbají kolečka.

Nejsem hodinář a je to pro mně stejně složité a jen částečně pochopitelné, jak to že to funguje. Umím do toho soukolí sáhnout a zastavit ho. Umím zranit člověka. Umím to soukolí znovu rozpohybovat, stejně jako umím potěšit, nebo rozesmát člověka. Umím na ty hodinky dupnout a nepochybuji, že umím zabít člověka.

Ale neumím rozdupané hodinky spravit a mrtvému vrátit život.

Proto si vážím tohoto systému a proto mu říkám Bůh. Nezajímá mne, kdo je jeho matka a kde se vzal. Nezajímá mne ani smysl toho, proč mne stvořil. Jsem jen rád, že mi dal mozek, abych uvažoval, duši abych miloval a perspektivu, abych mohl obdivovat jeho dílo. Nebo přírodu.

Je těžké zodpovědět někomu, kdo se mě zeptá, zdali věřím v Boha. Nevěřím v inteligentní bytost tak, jako většina věřících. Ale nemohu ani říct, že bych v Boha nevěřil. Krom obecného rámce nevěřím ani Bibli, ani Koránu.

Nevěřím ani v Ďábla. Satana si vymysleli lidé, aby si podmanili jiné lidi. Je to strašák na malé děti a proto zlí lidé nikdy nepřijdou do pekla, protože peklo není. Není ani nebe, je pouze změna formy, změna systému, ostatně – život je změna, říká se.

Bůh je všemohoucí a nepotřebuje Satana. Nemusí se ho bát a ani my ne, Satan je božím aspektem rovnováhy. Protože přijmu-li fakt, že existuje Satan, musí nutně i Satan konat dobro, neboť Bůh koná zlo již tím, že ho připouští. A pak je s dovolením jedno, jestli Mu říkám Bůh, Satan, Alláh, Jehova, nebo co já vím jak.

Je to jeden koncept v rozporu, jeden aspekt v kolísavě rovnovážném protikladu. A výchylce z absolutní rovnováhy mezi dobrem a zlem, mezi plusem a mínusem, mezi sem a tam, této výchylce já říkám život.

To je něco, co Bůh ve své komplexnosti nemá – Bůh je inertní, netečný, v ideální rovnováze všeho. A protože pro svoje děti chce, jako každý rodič, jenom to nejlepší a přitom musí zachovat rovnováhu, dal nám život, vyvážený smrtí.

Můžeme si dělat co chceme, dal nám vůli, můžeme zkusit co dokážeme, dal nám talent, můžeme si hrát a umíme si užít hezký čas – protože na to nemáme věčnost. Lidský život je v podstatě takový druh experimentu, kam až umí jedinec vychýlit rovnováhu systému. Ať už k dobrému, nebo zlému. Hrajeme si s Bohem a ani to nevnímáme, hrajeme si tím, jak se nám v životě daří nebo nedaří, co děláme a co chceme.

Ono se to stejně dříve či později vrátí do rovnováhy, stejně jako všechno v přírodě.

Zachraňte planetu? Omyl. Planeta tu byla miliony let před námi a bude tu i miliony let po nás. Zachraňte sebe, chcete-li. Nepřijde žádný mesiáš, žádný zázrak. Může přijít jenom zodpovědný přístup k systému v přírodě a filozofie, že nebudeme ničit něco, co neumíme opravit. Že nebudeme ničit něco, co jsme sami neudělali.

A TO BUDE ZÁZRAK. (smích)

A to potrvá ještě řadu generací, než se sladí tahle filozofie s filozofiemi volného trhu, kapitalismu a demokracie - my se toho nedožijeme, ale to nevadí i tak si užijeme dost srandy, než nám zhasnou.