Omlouvám se, že jsem člověk

(Pozor, drastické fotky!) Snažím se denně sledovat dění kolem migrantů v Evropě. Snažím se mít střízlivý názor na věc, neměl jsem vyhraněný názor na pomoc uprchlíkům. Ovšem začínám najíždět na jiný režim.

Omlouvám se, že jsem člověk a jako takový jsem ovlivnitelný.

Přestávají mě totiž zajímat uprchlíci z Afriky, kde je většina mladých mužů, kteří si stěžují na "otřesné podmínky" v uprchlických táborech. Těžko se mi hledá soucit s těmi, kdo žijí v podmínkách srovnatelných nebo lepších než byly pionýrské tábory na které jsem jezdil a ještě si stěžují. (Například tady.)

Myslete si o mně, že jsem sluníčkář a blázen a levičák. Snažím se obecně nevyjadřovat k problematice uprchlíků, ale dneska v noci jsem viděl fotky, které už z netu zmizely, zůstala pouze jediná... Ano, je to TA fotka. Ta, co ve mně zanechala dojem, jako v otci, jako v člověku.

Taky se imigrantů bojím, ale začínám si připadat jako ve filmu, kdy hlavního hrdinu honí něco fakt zlýho a jeho kolega mu zabouchne a zamkne dveře před xichtem, aby se sám zachránil a byl v bezpečí. Připadám si jako ten, co zabouchnul ty dveře a teď přes sklo (svého monitoru) pozoruje, jak ten druhý umírá.

A tak zatímco já zažívám tohle...

Tak za sklem vidím tohle...

Mám já vůbec právo si stěžovat?

Může se mi někdo divit, že mám věčně dobrou náladu a že vám do kolečka říkám, jak dobře se mám, že "bych si rád stěžoval, ale nemám na co"? 

Vnímám totiž svůj život v kontextu. Jsem jedním z nemnoho lidí na Zemi, který nemá nikdy hlad a jehož hlavním problémem je naopak obezita. Vnímám, že se od druhé světové války máme nejlépe v historii, že naše babičky a dědové zažili peklo, o kterém já jenom čtu. Peklo, způsobené Zlem, které je natolik abstraktní a vzdálené, že se stalo Pojmem. Odcizilo se, přeměnilo, ale nikdy nezmizelo.

 Jako když se vlk obleče do roucha beránčího, na sebe vzalo neškodnou podobu něčeho o čem víme, ale ve skutečnosti to nevidíme.

Ale mám(e) to v sobě. Jak řekl Edmund Burke, jediné co zlu stačí k vítězství je, aby dobrý člověk nedělal nic.

V tom je větší hloubka, než se na první pohled zdá. Považuji se samozřejmě za dobrého člověka. Nebiju lidi, nejsem na ně zlej, snažím se vyjít s každým a když to jde, tak pomoct. Co zlu stačilo, abych nedělal? 

Stačilo nezajímat se a nezvednout hlas ohledně dění v Sýrii, když naši a Evropští politici měli šanci téhle katastrofě zabránit. Protože není moje vina, není NAŠE vina, že teď místo téhle fotky...

...koukám na fotku dítěte, které bojovalo s osudem, od samého narození a svůj boj nakonec prohrálo, ve vlnách, na dohled od břehu a bezpečí. Válka v Sýrii trvá od roku 2012, máme rok 2015, Ajlan, chlapeček z fotografií, zemřel ve svých třech letech.

Nezemřel, protože jeho rodiče nezodpovědně překračovali moře. Zemřel, protože zatímco EU a USA pomohly zlikvidovat, nebo přímo zlikvidovaly ostatní diktátory v oblasti, tak na Bašára al Asada jaksi zapomněly.

Zemřel, protože jsme nedemonstrovali a netlačili na vládu a naše zástupce, aby řešili prezidenta, který tvrdě potlačil pokojné demonstrace, jehož vláda je podezřelá z těžkých válečných zločinů a který je přímo zodpovědný za největší humanitární katastrofu dneška. (Zdroj, Wikipedia)

Jenže nemůžeme stíhat všechno, myslet na všechno a řešit všechno. Proto si volíme zástupce, jejichž práce je řešit jak domácí, tak i zahraniční politiku. Zástupce, kteří mají vystupovat v náš prospěch.

Pokud je tomu tak, tak lze s jistou ironií a nadsázkou říci, že jejich neschopnost řešit domácí důchodovou situaci a jejich neschopnost řešit zahraniční politickou situaci v Sýrii se vzácně doplnily, a generační schod v populaci patrně vyřeší doplněním pracovních sil zvenčí, tedy imigranty, které bychom sice rádi poslali domů, ale máme drobný problém: jejich domovy totiž vypadají takhle...

A takhle vypadají jejich děti...

Ale to se naše média rozhodla léta prakticky ignorovat. My jsme se rozhodli to ignorovat. Není to hezký pohled, je to peklo. A jedné teplé noci to peklo vyplivlo malého Ajlana, který je ve věku mého syna, na pláži, spolu s dalšími dětmi, jejichž fotografie z netu jsem uvedl níže.

Omlouvám se, že jsem člověk, ale jděte se bodnout vy všichni, kdo házíte uprchlíky do jednoho pytle, vy všichni, kdo se bojíte cizích lidí. Já jsem taky xenofob - ale taky jsem člověk a táta. Nechci, aby moje děti musely řešit problémy, ale vím že je řešit budou a musím je naučit, aby si je řešili samy, protože nikdo jinej to za ně neudělá. 

Chci, aby se na rozdíl od dnešního "obyčejného českého člověka" daleko víc zajímaly a aktivně staraly o svoje okolí a aby víc komunikovaly s politiky, než jenom při volbách vhozením lístku - nebo dokonce absencí u voleb. 

Jsem člověk a mám strach, jestli nedělám chybu, když nezabouchnu ty dveře a budu riskovat vlastní bezpečí, pohodlí a jistoty. Ale jestli tu chybu dělám, tak s plným vědomím toho, že jinýmu tátovi stálo za to riskovat život svůj i svojí rodiny, protože to bylo to MENŠÍ zlo. A fakt, že přežil jenom on z jeho pohledu může znamenat, že přežil alespoň on. Kdyby zůstal s rodinou doma, nemusel už žít nikdo z nich, tak jako tak. Co je v našem měřítku nepředstavitelná tragédie, tedy úmrtí partnera a dětí, může pro jiného být motivací k tomu, aby se tohle už neopakovalo.

Pro tátu Ajlana třeba v tom, že se pokusí podporovat v Sýrii změnu k lepšímu. Že se tam vrátí, až to půjde.

Pro mně třeba v tom, že se pokusím nabídnout vám, mým laskavým čtenářům, alternativní pohled, jak lze vidět "tu barevnou špínu, co se nám sem valí". Nechci vás přesvědčovat nebo měnit vaše názory. 

Chci abyste věnovali myšlenku tomu, jak byste se cítili vy, v jejich situaci.

Syrští uprchlíci nepotřebují naše auta - chaty - bazény, nebudou nám tu znásilňovat ani ženy, ani psy a ani kozy. Jsou to lidi jako já. Jako vy. 

Potřebují jenom:
- šanci
- abychom se k nim chovali tak, jak bychom rádi aby se ostatní chovali k nám
- čas
- řád, vedení, pomoc s integrací a restartem života
- prostou lidskou úctu 

To není mnoho, že? 

NEBO SE TU MÁME FAKT TAK ŠPATNĚ, ŽE NEMŮŽEME POMOCI? Protože vás, co si myslíte že ano, je mi upřímně líto. Nikdy nebudete mít dost. Vždycky budete mít pocit, že byste měli mít víc, a že je to chyba "těch druhejch". 

Naše společnost je taková, jací jsme my, jakou si jí (u)děláme. A jestli jsme národ takovejch ubožáků, že opravdu nejsme schopní nebo ochotní pomoci, tak se budu prvně v životě opravdu stydět né za sebe, ale za "ty druhý". 

Nebudu reprezentovat národ, kterýmu by bylo jedno, že jinýmu národu umírají děti. Národ, kterej může pomoci, ale neudělá to.

Máme se tu dobře. Né nejlíp, ale dobře. Pojďme si to uvědomit a až si zase začneme chtít myslet, že máme problémy.

A taky si pojďme uvědomit, že tohle...

Není totéž co tohle...

Pojďme si uvědomit, že tu máme dva druhy uprchlíků. A že je určitá úroveň, na který je mi vlastně už úplně jedno, v co kdo věří. 

Pamatujete na příběhy Němců za druhé světové války, kteří pomáhali Židům? Nebyli to bůhvíjací "Židomilové", byli to lidi jako vy a já, pro které existovaly hranice lidskosti a lidské důstojnosti.

Nikdo by neměl přežít svoje dítě a nikdo by neměl být nucen volit mezi smrtí doma a smrtí na moři. Ať mám k imigrantům jakkoliv rezervovaný postoj, tak určitě lze vymyslet lepší řešení, než jsou jámy s vápnem...

Nepochybuji o tom, že těch cca 11,5 milionu Syřanů by taky raději zůstalo doma a nedělalo nám problémy. Ale jejich prezident je prostě ještě o úroveň horší, než náš prezident. A to je přátelé věta, kterou jsem si nikdy nemyslel, že řeknu.

Měli jsme na vybranou - buď společnou aktivní válečnou účast v Sýrii a svrhnutí Basára al Ašada, nebo řešit humanitární krizi. Tak... Odpočinuli jsme si a neriskovali naše životy. Je čas se zvednout, oprášit ruce a zadek a začít řešit tu krizi. Protože už teď je pozdě, už teď riskujeme životy druhých.

Zima se blíží.