Co dělá chlapa chlapem

V reakci na můj článek o nevěře mi jedna vážená čtenářka zareagovala dotazem – „Co dle Vás dělá chlapa chlapem?“ A protože je to moc hezký dotaz, dovolil jsem si ho rozebrat trochu do šířky. Nebudu se pouštět do podrobné analýzy rozdílu mezi chlapem a mužem, to už za mě udělali jiní a lépe. Pokusím se nastínit, jak to vnímám já ze svého subjektivního pohledu, o objektivnost se zde tedy nebudu ani snažit.

www.photobucket.comwhatthefuckeverpukebucket

Vizáž „správnýho“ chlapa

Každej jsme jinej, jsme malí, velcí, tlustí, tencí, drsný typy, něžný typy i „takoví mezi“ – takový ty obyčejný typy. Každej chlap by tedy měl být oblečen čistě a voňavě, adekvátně situaci. Nemyslím teď hned rovnou metrosexuální extrémy, aby se chlap „čančal“, ale řídím se jedním zlatým pravidlem – chlap musí být připraven na utěšení pláče ženy. To znamená, mít u sebe vždy balíček papírových kapesníčků a jeho oblečení by mělo vonět, kdyby do něj chtěla nešťastnice zabořit svůj obličej, aby její vzlyky plynule nepřešly v dávivé zvuky zvracení. Na chlapa by prostě měl být hezkej pohled, přestože sám chlap nemusí být zrovna Adonis (čili krásnej). Součástí tohoto pohledu je i vůně, či alespoň její absence, na kterou se ale nelze spoléhat. Protože naše vlastní nosy ještě nic necítí, zatímco nosy ostatních už o nás šíří nelichotivou informaci, že poněkud zaváníme. Pokud už se cítíme sami, tak ve veřejné rovině jsme již dávno za hranicemi všedních dní a přiznejme si to – smrdíme jako prasata. Pokud tedy zároveň chlap nechce „smrdět jako parfumérie na útěku“, nemusí na sebe používat parfémy, ale musí být denně – v létě i 2x denně koupaný a měl by používat deodorant, nebo, pokud je dermatologicky odvážná povaha, antiperspirant. Zároveň by měl mít šaty, které poznaly dotek aviváže, aby prostě kontakt s takovým chlapem byl opačnému pohlaví příjemný. Ostatně nejen opačnému pohlaví, ale jako již tradičně – pro zjednodušení nebudu brát zřetel na gay a lesbickou komunitu. Chlap nemusí být vždy v saku a košili i když přiznejme si to – čím starší chlap, tím méně mu sluší různé mikiny a trička, košile je prostě sázka na jistotu, že chlap má nějakou úroveň a vypadá hezky. Samozřejmě nemám na mysli dřevorubecké flanelové košile, s černočerveným kostkováním. Takové „kousky“ si nechte do práce, stejně jako lacláče, montérky, kamaše, tepláky a další „vzhledové bomby“. Správnej chlap by tedy zjednodušeně řečeno měl bejt hezkej na pohled a příjemnej na omak, střízlivě oblečenej a pokud možno upravenej.

Chování „správnýho“ chlapa

Tak. Chování. Tady je to trošku blogerskej masakr, protože jak mám definovat, co je správný a co je špatně? U někoho sedí drsný chování, u někoho podivínský, u jinýho zase jemný a džentlmenský. Vezmu to tedy ze svého pohledu, nikoliv nutně (jedinýho) správnýho. Správnej chlap by měl bejt empatickej tak, aby vnímal jak se asi může cítit jeho protějšek vzhledem k aktuálnímu vzorci chování. Také by měl přizpůsobit svoje chování nejcitlivějšímu členu společnosti. Příklad z praxe: pokud budu v partě kamarádů, můžu mluvit sprostě jako kanál a dělat šovinistický vtípky na cizí účty, jakmile se ale do blízkosti dostane žena, je na čase se chovat kultivovaněji. Je to stejné jako na výletě – rychlost celé skupiny se přizpůsobuje nejpomalejšímu členu. Pokud bych značně rozšířil skupinu záběru, tak pokud je chlap například politik, musí vždy počítat s tím, že jeho každý aspekt jeho chování budou hodnotit i citliví členové společnosti. Jako politik je prostě osobou veřejnou, kterou vnímají muži i ženy, homo i hetero, děti i starci. Neexistuje tedy, aby ventiloval podobné „hovadiny“, jako třeba Mirek Topolánek pro LUI – prostě pokud chci bejt za drsoně a hlásat svoje neotesaný „pravdy“ do světa, tak ten svět by měli být pouze nejbližší přátelé, u kterých nehrozí, že by moje výroky „poslali dál“. Nicméně i tak by si měl chlap zvážit, zdali to co říká někomu neublíží v případě, že některý z jeho kamarádů bude „kamarád“. Ano, vím co si mnozí z vás myslí – jedná se o přetvářku. Ano, je to přetvářka, ale takové přetvářce se říká dobré vychování. Když jsme byli malí a rodiče nás učili že jíst rukama se nesmí, také se nám to nelíbilo a bylo to proti naší přirozenosti, ale nakonec jsme si na to zvykli. Takže většina chlapů si podle mě může lehce zvyknout chovat se kultivovaně, přestože to vnitřně jsou bůhví jací chachaři. A pokud už si člověk na něco zvykne, přestane se jednat o přetvářku v pravém slova smyslu a začne se jednat o navyklé chování.
Chlap by se také měl umět chovat uctivě a pokorně. Jakkoliv je to v příkrém rozporu s naší přirozeností, kdy se snažíme chovat svrchovaně a dominantně, výraz úcty a pokory vůči druhému patří k základům dobrého společenského styku. Dominantně se pak jako chlapi můžeme chovat až v krizových situacích, nebo v přímé soutěži, například při sportu, eventuelně v práci vůči podřízeným tak, aby byl udržen určitý odstup, ale ne narušeno pohodlné pracovní prostředí. Je rozdíl mezi dominancí a agresivitou.
Chlap by měl mít svoje zásady a principy. Měl by mít určitý „set stanovisek“, které ho v souhrnu definují a které nemusí být nutně objektivně racionální. Příklad z praxe – pokud si něco objednávám na internetu, blesk by mě po poli honil kdybych si zboží měl nechat poslat přes Českou Poštu. Když vidím to diletantství, „ochotu“ a to, jakým způsobem hřeší na svoje dominantní postavení, tak mě čert bere a ne, nedám jim vydělat pokud nemusím – z principu. Přestože ten konkrétní člověk co by mi zásilku dovezl by byl zlatej a svatej, bohužel spadá pod firmu, kterou chci vidět jít ke dnu za to zlo, které na lidech páchá. Ano, stereotypizuju, ale v praxi je to rychlejší, než to řešit podrobně a individuálně. Stejně tak třeba nepojedu na dovolenou, pokud na ní nemám. Abych si na ní půjčil? Neexistuje. Stejně tak dárky na Vánoce. Nemám na ně? Tak holt koupím pár cetek a blbostí, neupíšu se úvěrové společnosti na zbytek roku. Princip. Podobné je to, co se zásad týče. Když jdu chlastat, tak jedu v jednom druhu alkoholu. Když chlastám, tak neřídím. Když sedím v autě, neřídím, a někdo se mnou jede jak prase, prostě ho požádám aby mi zastavil a dál se prostě dostanu nějak sám. O víkendu na práci nesáhnu. Ani na domácí, všechno co chci, musím stihnout přes týden. O víkendu si má člověk odpočinout a „vypnout“, né jít z roboty na galeje. Samozřejmě, tohle jsou moje zásady, pokud se někdo prací uvolňuje a relaxuje, tak ať si kutí, že jo. ;)
Chlap by měl mít v životě cíle. Ne jeden. Několik. A postupně si je plnit, nebo je opouštět pro jiné cíle, ale vždycky by měl mít směr, kterým se ubírá, kterým se chce vyvíjet. Chlap musí být upoutaný ke svým cílům, jako dělo k palubě – jakmile je bezcílný, je jako uvolněný kanón a při trošku větším životním vlnobití prorazí trup svojí lodi a utopí se. Ať už v bolesti, alkoholu, sebelítosti, lenosti... Možností je moře.
Chlap by se měl pořád snažit být lepší v tom, v čem je dobrej. Zahájí tak začarovaný kruh ve vzestupné spirále, kdy bude v něčem dobrej, začne ho to bavit a proto v tom bude dobrej a protože v tom bude dobrej, tak ho to bude bavit. Jednoduchej recept na to, jakou hledat práci tak, aby člověk do práce nechodil za trest, ale aby se do ní chodil bavit – jasně, že přijdou průsery a momenty, kdy by s tím chtěl člověk šlehnout o zem, ale to je v každý práci. Do práce by se měl člověk těšit už jenom proto, že v ní tráví většinu života.
Chlap by měl bejt rovnej. Když se mu něco nelíbí má to říct rovnou, nějakou kulturní formou. Stejně tak, pokud se mu něco líbí, neměl by se stydět druhého pochválit a ocenit. Klasicky platí, že kritizovat a řešit problémy by se měly v soukromí, chválit a oceňovat veřejně. Nejhorší je druhému chybu nesdělit a dělat z něj pak za jeho zády blbečka. I když musím objektivně uznat, že občas mi to taky uklouzne a chovám se taky jako debil. Jsem si toho ovšem vědom a snažím se na sobě pracovat tak, aby se mi tyhle „úlety“ neděly. Rovnej chlap drží slovo. Neslibuje jak na běžícím pásu, protože když už něco slíbí, tak to taky musí splnit a udělá maximum pro to, aby se tak stalo.
Chlap by měl bejt hrdej. Na to jakej je, co v životě dokázal a jak se v životě chová. Měl by mít čest nejenom osobní, ale i „stavovskou“ – je jedno, jestli chlap dělá kopáče ve výkopu, nebo finančního analytika. Pokud dělají svojí práci dobře, ani jeden by nezastal práci toho druhýho. Chlap by tím pádem měl umět respektovat. Jenom tak si získá opravdovej respekt.

Chlap jako partner

Pokud se zeptám různých svých kamarádek a známých, jakej by podle nich měl bejt ideální partner, tedy chlap, žádná přesně neví. Každá má zhruba čtyři „pilíře“, na které si vzpomene, jako například: bohatej, inteligentní, pohodář, pracovitej, pro rodinu, empatickej, obětavej, věrnej, čestnej, upřímnej, hezkej, velkorysej, spolehlivej... Přání je mnoho, možnosti omezené. Se stoupajícím věkem a zkušenostmi celkem zajímavě klesají nároky žen na chlapy, protože zatímco ve dvaceti by měl mít všechny tyto vlastnosti, ve třiceti už stačí když má chlap tři až čtyři, a ve čtyřiceti by se daly požadavky na partnera shrnout slovy – „hlavně aby mě moc nesral“. Opět zjednodušuju, samozřejmě že i ve čtyřiceti mají ženy svoje nároky, ale už si tak nějak „osahaly“ co je v životě podstatné a co ne a jejich priority se proměnily. Pokud budu upřímnej, tak moje špatné vlastnosti jsou: egoistickej, sobeckej, sukničkář a volnomyšlenkář. Celkem nálož, že? Dovedete si představit mít po boku takovýho hajzla? :) Existují minimálně tři ženy na světě, které si to nejenom dovedou představit, ale měly takříkajíc „lístky do první řady“. A přesto se mnou vydržely pět let každá – a byly to krásný léta, za který jim budu do smrti děkovat. Každej chlap má svoje špatný stránky a vlastnosti, s kterými je potřeba počítat, ostatně ani ženy nejsou světice a žádná není dokonalá. Co je ale důležitý je to, jakou pohodu dokáže chlap ve vztahu vytvořit a tohle lze zařídit, i když má zlý stránky. Takže jaký má být podle mě chlap ve vztahu?
Měl by být hýčkající. Tohle je slovo, které řadě chlapů přijde jako „hýkající“, takový šroubený a zbytečně zženštilý, až vtipný. Chlap by měl umět využít svojí maskulinity a přirozeného sklonu k obhroublosti ke kontrastnímu projevu náklonnosti vůči partnerce. Měl by jí umět i po letech pohladit po vlasech, políbit do vlasů, přivinout jí v posteli k sobě nebo na svoje rameno a nabídnout jí tak pocit bezpečí a něhy. Měl by také vnímat, nejenom co žena v posteli chce, ale i jak to chce. Měl by jí být schopen ošukat jako děvku a zároveň by měl být schopen se s ní milovat jako s největší láskou svého života. Ženy, stejně jako my chlapi, mají rády změny. My chlapi tedy musíme být kreativní a umět překvapovat, občasná kytička je příjemné zpestření, pravidelná kytka každý pátek je hezká tradice, ale už nepřekvapí.
Měl by být spolehlivý. Když něco řekne, né slíbí – řekne, tak by to mělo platit. Pokud řekne, že vyzvedne děti ze školy a cestou koupí chleba, měla by žena po návratu z práce, doma najít děti a chleba.
Měl by mít svou hrdost. Existuje nepřesně definovaná hranice mezi „hodnej chlap“ a „hodnej až je blbej“. Je hezké umět vyjít vstříc partnerce a každá žena ocení, když pro ní chlap něco udělá, ale všechno musí mít své meze. Pokud je chlap nemá, začne každá jeho partnerka zkoušet, co si může dovolit a bude-li toho hodně, snižuje to hodnotu chlapa v jejích očích na „využitelný zdroj“. Nejdřív tak začne mávat s chlapem zleva doprava a seshora dolů a nakonec jí takovej chlap „přestane bavit“. Přestože je pořád stejnej a pořád stejně hodnej (až je blbej). Ženy prostě potřebujou mít hračku, která je bude bavit. Jako každý člověk potřebuje starost, aby si mohl vychutnat radost, potřebuje zažít nenávist aby si mohl užívat lásky, tak i žena potřebuje občas „klepnout přes prsty“, aby věděla že přestřelila. A není to o tom ženu bít, nebo ponižovat, nebo jí nějak drsně udržovat v lati – je to o stanovení si určitých hranic, za které se nejde. Pokud si chlap tyhle hranice stanoví až příliš daleko na hřišti partnerky, tak s ním buď partnerka zamete, nebo ho opustí, popřípadě pokud bude chlap „dobrá partie“, tak s ním zůstane ve vztahu bez respektu a začne si to kompenzovat jinde. Nikoliv nutně pouze zálety.

A konečně závěr :) - Chlap by měl být jako dítě, v dobrém slova smyslu. Pánové přiznejme si to, ženy nás stereotypizují do rolí přerostlých dětí – a mají často pravdu. Za sebe říkám, že jsem se dlouho snažil vymyslet jak se vlastně chovat „jako dospělej“, ale nevymyslel jsem nic moudrýho, co by fungovalo. Na co jsem ale přišel je, že pokud chlap vezme svojí roli dítěte zodpovědně, tak se musí podívat, co se ženám, ale i nám mužům na dětech líbí. Líbí se nám jejich smích, kreativita, upřímnost a otevřenost, schopnost projevit city, i určitá naivita. Pokud tedy v sobě chlap dovede tohle všechno skloubit, aniž by obtěžoval svojí nevychovaností, neupraveností, sobectvím a dalšími vlastnostmi, které se každý rodič snaží své dítě „odnaučit“, tak se dá obecně říct, že si ženu vždycky najde. Stejně tak se o sobě nebojím prohlásit, stejně jako pan Svěrák v písni z filmu Vratné láhve, že „mám pořád duši dítěte“ – aniž by mi ještě říkali „starý pane“. Přijal jsem fakt, který jsem měl celou dobu před očima a nikdy jsem ho neviděl a nechápal, a to, že – ženy jsou stavěné na věčnou péči a výchovu a jsou tudíž přirozeně zodpovědnější, zatímco my chlapi jsme věčný děcka. Chlap třeba těhotenství až tak neřeší, protože se kdykoliv může sebrat a jít, jediný co se po něm bude chtít jsou alimenty. Pokud ale otěhotní žena, nemůže se po čtyřech měsících rozhodnout, že „na to sere“, nejde to, musí to dotáhnout až do konce. Už jenom tenhle základní rozdíl v ženách udržuje po generace děděnou informaci, že je lepší být zodpovědná a myslet na budoucnost, než žít jako chlapi a neřešit. Pokud tedy chce chlap k ženě přilnout, musí jí hezky doplňovat, ne přetěžovat. Takže se o sebe musí umět postarat, převzít spravedlivou část domácích a partnerských povinností a zpříjemnit ženě život svým humorem, optimismem hraničícím s naivitou, citem a pocitem, že se umí postarat nejen o sebe, ale i o tu ženu s eventuelním dítětem. Pokud si chlap neumí vyprat, vyžehlit a uklidit doma, tak prostě není kompletní. Proto doporučuju každýmu chlapovi jako školu života bydlet třeba rok, dva sám a uvědomit si, jaká to může být otrava postarat se sám o sebe. Aby měl představu, jaký to je starat se o sebe, manžela, děti a domácnost. Ve dvou se to lépe táhne, ale musí táhnout oba, ne že jeden řekne, že nosí domů větší peníze a ten druhý pak potáhne ten dvoukolák života prakticky sám. A pak je lepší se prostě sebrat a jít sám, protože těžší to bude jenom zdánlivě. Moje motto proto zní

Je lepší být sám a smutnej, než být ve dvou a nasranej.

Člověku dá samota perspektivu a zodpovědnost – uklidí si, protože musí, uvaří si, protože musí, vypere a vyžehlí si, protože musí, do práce jde, protože musí. Protože musí fungovat. Nebo taky nemusí, může chcípnout hlady ve špíně jako bezdomovec, záleží na vkusu a lenosti každého soudruha. :) Chlap by prostě měl umět ovládat svoje démony, stejně jako dítě na obrázku nahoře.