Jak jsme jeli do Vídně (dlouhý blog, sprostá slova)

Protože mě kamarádka Lenka požádala, jestli bych jí nevyprávěl jaký to bylo, když jsme jeli do Vídně, a protože se mě na to zeptá jistě ještě celá řada lidí, rozhodl jsem se napsat tento blog, abych si jednak sám za pár týdnů vzpomněl a jednak, aby mohl už jen líně posílat odkaz na blog.

http://hevlinunascz.rajce.idnes.cz/2009-07-11_Modling,_Wien,_Bad

Začnu zeširoka – stává se nám takovým milým nešvarem, že každý rok v předvánoční zimě vyrážíme do víru nějakého evropského velkoměsta, nechat se hýčkat jeho Vánoční atmosférou. Loni to byla romantická Paříž, letos to měl být Berlín, ale nakonec jsme otočili kormidlem na Vídeň.

Den začal v pět ráno, kdy jsem trhnutím zareagoval na akustické peklo vedle mého ucha, kterému se Bůhvíproč říká „budík“.  Vstal jsem, jemně políbil ženu na šíji aby se vzbudila, otočil se, a pln mládežnického nadšení ze sfebe shodil deku a vstal.

Obešel jsem postel, poklekl vedle svého anděla a již poměrně důrazně zatřásl s jejím ramenem, až jí barokní lokny jejích zlatých vlasů zavlály. „Vstávej lásko, musíme vypadnout..!“ sdělil jsem jí s dalším polibkem.

„Jojo, vstávám...“ řekla žena a zatímco jsem opouštěl místnost, náměsíčným pohybem se posadila na posteli. Šel jsem si vyčistit zuby, prolétl jsem sprchou a šel vzbudit dceru, méně intimním, ale přesto láskyplným způsobem.

Připravil jsem si první část své fotovýbavy, přešel do ložnice a beze slov, se pocitem zarputilosti že musím, jsem strhl ze své opět spící ženy deku a zahodil jí do opačného koutu místnosti. Schoulila se jak embryo a za nezřetelného zaříkání se mne snažila uprosit, abychom nikam nejezdili, že chce jenom ještě pár minutek spát.

Protože se ale již týden dopředu těšila jak malá holčička, že „Pojedeme do Vídněééé!“, zůstal jsem neoblomný a sebral jí pro jistotu i svojí deku, ke které naštěstí ještě ve svých pomalých, ospalých myšlenkách nedospěla a nestihla se tak do ní zabalit tak neoddělitelně larvovitým způsobem, že bych do opačného koutu místnosti musel zahodit svojí deku i s ženou.

Pomohl jsem jí vstát a chvilku jsem jí podržel ve svislé poloze, aby se jí odkrvil mozek a ona tak definitivně získala vládu nad svojí vůlí, a mohla začít fungovat.

Co se našeho opouštění bytu týče, tak bych rád řekl, že míváme tradiční zpoždění zpravidla kvůli mojí ženě... Bohužel ale musím, s tajícím máslem na hlavě konstatovat, že poslední tři pozdní příchody na místo určení jdou za mnou, protožéé... Jsem prostě brzda.

Jakkoliv jsem schopen za 15 minut od probuzení opouštět byt oblečený, upravený, s vyčištěnými zuby a vysprchovaný, je pro mně nepřekonatelně těžké, vzpomenout si na všechny eventuality a potřebné propriety. Pokud tedy jdu tímto bleskovým způsobem do práce, mám svojí kabelku, ve které mám vše, peněženkou počínaje, přes pilník na nehty až po papírové kapesníčky. Příběh „mojí kabelky“ je na delší vyprávění, kterému se budu možná věnovat v jiném blogu.

Pokud tedy jdu do práce, bafnu tuhle „kabelku“ a cokoliv v ní není, tak ten den nemám. Je proto mým dobrým zvykem, připravovat si do ní všechno předchozí den, kdybych náhodou musel vypadnout ve spěchu, abych na nic nezapomněl.

Když ale jedeme na výlet, nejedu s pouhou „kabelkou“, přestože se ve skutečnosti jedná o fotobrašnu, (Jak bych asi vypadal s dámskou kabelkou, že? Mimochodem – proč designéři nedělají elegantní pánské „kabelky“, sakra?), ale jedu rovnou s fotobatohem, do kterého se vejde vše potřebné a navíc i foťák, objektivy a další „fotocajky“.

A připravit takový fotobatoh na cestu trvá. A tak zatímco moje žena zvládne zuby, sprchu, ranní kosmetiku, líčení a malou módní přehlídku toho, v čem pojede, já nestihnu přehodit si věci z brašny do batohu, dát si batoh na záda a vyrazit. Zajímavá, a pro mne poněkud potupná, komprese času.

Poté, co tedy vyrazíme s asi 15 minutovým zpožděním KVŮLI MNĚ, mi volá kamarádka se kterou jsme se dohodli, že pojedeme, kde sakra jsme, že mrznou před barákem. Vědom si toho, že bydlí na opačném konci Prahy, posílám je ještě do tepla domova, než dorazíme a kaji se. Je vidět, že jsme s kamarádkou nestrávili mnoho společných chvil, protože by věděla, že čekat nás přesně na čas v nočním holomrazu je... Holé šílenství.

Poté, co jsme jí i se synem naložili, tak jsme konečně vyrazili směr Vídeň. Projeli jsme noční Prahou jako horký nůž máslem a elegantně nabruslili na zledovatělou D1čku, po které jsme dobrózdali až do Brna, kde jsme to zlomili na Vídeň.

Že jsme si cestou povídali, je snad jasný a že za čtyři hodiny si toho tři ženský a dva chlapi řeknou hodně snad taky. :) Takže sranda byla.

Protože jsme jeli do Vídně „na votočku“, tak jsme si lajdácky nezajistili ani dálniční známku, takže když nás to po nějaký době nahnalo na fungl novou rakouskou dálnici, sjel jsem z ní rychlostí blesku na první exitu se slovy, že „nenechám €čka nějakejm pánům v placatejch čepicích“ a vydal se cestou necestou vedlejšími cestami na Vídeň.

Moje žena mne nejdřív tiše sepsula, že jsem hovado, proč sjíždím z dálnice, když jsme tam mohli bejt za pár minut, nicméně poté, co jsem díky navigaci hezky kopíroval dálniční tah, mě naopak pochválila, že to asi takhle bude fakt lepší. Tahle pochvala mi ale vydržela zhruba do doby, než tu větu dořekla, protože tou dobou jsme už opisovali kruh na kulaťáku ujišťujíce se, že jsou zde opravdu jenom tři cesty – na pumpu s odpočívadlem, na dálnici a... Zpátky.

Pokřižoval jsem se tedy, obětoval cestovního kohouta a socialismem vycvičen, s bojácně přivřenýma očima jsem tedy zvolil nejmenší zlo, tedy jízdu po dálnici. Doteď netuším, jestli se jednalo o neplacený úsek, nebo jestli jsme jeli „na černo“, ale dobrý pocit jsem z toho neměl, účet mi možná ještě přijde.

Po příjezdu do Vídně jsem tiše vzdal hold svým rodičům, kteří mne sem ještě „za totáče“ vzali na výlet a kteří se zde neztratili, přestože neměli ani GPS, ani znalost jazyka. Nás navigace vedla spletí ulic jako se had plazí džunglí a neomylně zaútočila a zaťala své tesáky do parkoviště u Schönbrunnu. Na první dobrou.

Nepřestává mne fascinovat to, co mnoho mých vrstevníků bere jako samozřejmost, nad kterou se není třeba pozastavovat, a tím je kouzlo GPS navigace. Pokud máte papírovou mapu, tak taky trefíte, ale jednak musíte neustále zastavovat, protože zírat do mapy a točit tou plachtou před xichtem je jednak značně nepraktické a jednak dost nefér vůči ostatním účastníkům provozu, kteří nemají ten luxus, že by se mohli stát neviditelnými za papírovou plachtou a jet „nazdařBůh“.

Aby jim to tedy nebylo líto, bylo třeba s papírovými mapami často stavět v přeplněných ulicích, nebo se řídit odhadem a pak se snažit bleskově ověřovat a opravovat tyto odhady na červených světlech, bylo třeba IMPROVIZOVAT. Nebo – mít spolujezdce zdatného v kartografické orientaci, se smyslem pro situační pozornost.

Pokud tedy má člověk papírové mapy, tak s příjezdem do města končí všechna sranda i konverzace, je třeba chopit se navigace a pokusit se proplést vůz spletí velkoměsta, aniž by ho člověk naboural, nebo ho nenávratně ztratil. Drobné navigační „úkroky stranou“ lze považovat za kreativní přístup navigátora k okolostojícím památkám, na které se tak touto „drobnou zajížďkou“ máme šanci podívat z pohodlí klimatizovaného sedadla našeho vozu.

Oproti tomu naše posádka pokračovala v nenucené konverzaci za tichého cinkání rolniček z reprodukované hudby a chyběly nám pouze smokingy, večerní róby a v rukou skleničky šampaňského s jahodou.

V realitě jsme ovšem byli velmi rádi, že nemáme večerní róby, a že naopak vypadáme jako rodina postavičky Michelina, zabalení v černošedých zimních věcech, připomínajíc panáčky z pneumatik, kolik na nás bylo vrstev. Jediný, kdo tvrdošíjně odolává těmto nehezkým trendům je moje žena, která vyplula z vozidla v ružovém zimním kabátku, doplněným o černé doplňky jako jsou rukavice a šála.

První nelítostný útok holomrazů jsme tedy ustáli a vyrazili chutě na Schönbrunn. Na prvním nádvoří byly hezky upravené stánky se vším možným, především s pochutinami a laskominami, svařákem a punčem, takže jsme se po dlouhé cestě občerstvili a srazili se s posádkou druhého vozu, ve kterém jela druhá půlka party.

Z pohledu fotografa jsem byl poněkud frustrován, protože nízké zimní slunce útočilo na zámek z opačné strany, než jsme stáli my, takže jednak nebylo co fotit a jednak mráz nám nehezky zajel rukou pod kalhoty a do nosu.

Pokusili jsme se tedy o vstup do vyhřátého Schönbrunnu, vystáli jsme nenáviděnou frontu – tou dobou jsme ovšem ještě netušili, co je to nenávist k frontám, protože tahle „desetiminutovka“ byla pouze jemnou a hebkou předehrou k tomu peklu, které ve Vídni tou dobou bez našeho vědomí panovalo.

Peklo přišlo vzápětí, tedy u kasy, kde nás pán velmi kultivovaně upozornil, že po zakoupení vstupenek do areálu se čeká cca dvě hodiny na vstup. No mě mohlo škrábnout. Alergický na fronty a davy a mám čekat ve frontě asi miliardy lidí dvě hodiny na vstup? I don’t have time for this shit... S úsměvem jsme poděkovali pánovi v pokladně za informace a zdvořile vrátili lístky, které si tou dobou už naše kamarádka pořídila.

Musím říct, že chování víděňáků bylo velice kulantní, až na výjimku potvrzující pravidlo, tedy na nějakýho vykriplenýho Itala, kterej měl upe prázdnou restauraci a přesto nás nutil sednout si na bar, protože jíst ze sedmi lidí budou jenom dva. No to bylo chování, to jsem zažil naposledy na Slovensku v Tatrách – a od té doby jsem v Tatrách nebyl, nechci si nechat zkazit názor na Slováky, protože je mám rád a... Ale to je jedno.

Nemusím být vítán v pohostinství s úctou, ale pořád mne překvapuje, kolik lidí ignoruje heslo „Náš zákazník, náš pán.“ A pokud se v podniku cítím, jako šmucka která obtěžuje, která si má rychle objednat co nejdražší jídlo, sežrat ho a rychle vypadnout, tak mě to – omluvte můj slovník – sere.

A ano, skáču pak obsluze do xichtu a jsem nepříjemnej a jdu pryč a nedám jim ani korunu, protože jestli je obtěžuje dělat svojí práci, tak ať se na ní vyserou a jdou dělat něco co je baví, třeba stát frontu na pracák, ale já se na svoje peníze celkem nadřu a nenechám se v reálném kapitalismu nechat zatlačit do kouta někým, kdo mi má být k ruce. To jsme to zažili za totáče a byla to zajímavá zkušenost, ale bylo jí dost. Nesnáším tohle chování a nesnáším fronty. Takže pokud byste si chtěli ušetřit otřesný zážitek, jedná se o restauraci v italském stylu na rohu ulic Dorotheergasse a Augustinerstrasse.

Poznáte jí i podle toho, že ačkoliv je všude jinde narváno, tady bude volno. To mě naučí, radši si vystát frontu, než jít do podniku, kde je v sezoně prázdno! Ale to předbíhám...

Nicméně v Schönbrunnu byl pan pokladní ukázkou toho, jak se MÁ dělat a tak jsem byl v podstatě ještě rád, že jsem tam nešel, přestože Schönbrunn k Vídni patří jako Pražský hrad k Praze. Alespoň bude program na jaro či léto, a zbylo nám víc času na ostatní body programu.

Protože je listopad, tak i Schönbrunnské zahrady byly zavřené, takže jsme se sebrali a chutě vyrazili na Karlsplatz, kde začínala naše „vycházka po krásách Vídně“. Zde doporučuji upíchnout vůz v parkovišti na iGO navigaci označeném jako „Karlsplatz parkplatz“, je to podzemka těsně vedle Karlskirche a je relativně levná (oproti Schönbrunnu).

Poté, co jsme upíchli vozidla a pečlivě (a marně) si zapamatovali kde stojíme, abychom to později snadno našli. Nemohu říct, že bychom to později nenašli, ale chvilku jsme si zapátrali. Nicméně alespoň jsme hledali v rámci jednoho patra, né celého parkingu, jako tuhle v Paříži na La Défense.

Vyšli jsme ven a zahájili brouzdání. Já už jsem se musel začít smát, protože i Karlskirche měl průčelí utopené ve stínu zimního slunce a tím pádem bylo focení opět trošku výzva. Navíc vnitřní Vídeň je dost nacpaná různejma stánkama a stromama a vysokejma budovama v úzkejch ulicích, takže zařídit si odstup, v době Vánočních trhů – mission impossible.

Tedy ono by to asi bylo „possible“, kdyby v kašně zrovna nekorzovali poníci, vozící děti, čehož jsem si všimnul, až když mi jedno z těch trpělivých zvířat dýchlo přes rameno na tvář a něžně hýklo, přičemž se mi zachvěl svěrač a málem mne opustila stolice, aniž by se rozloučila.

Poté, co mě drezér vykázal rukou z kola ven a já se ujistil, že poníkům pod nohy nepřibyla má nenápadná hromádka hnoje a že jsem stolici udržel, jsem rychle dohnal přátele a tvářil se, jakože jsem vůbec nebyl přeprán poníkem a čtyřletým dítětem.

Vyrazili jsme tedy společně na pamlsek, tedy dort Sacher, podávaný stylově a jak jinak než – v Café Sacher.

Prošli jsme kolem překrásné budovy Vídeňské státní opery a zamířili neomylně do Hotelu a Café Sacher, připraveni pustit do rakouského oběhu nějaké to tučné €uro. Před Café Sacher ale byla fronta lidí, kteří chtěli dovnitř.  Jak jsem již uvedl, mezi to málo věcí které nesnáším, patří fronty. Abych čekal ve frontě na dort, to by ten dort musel být ze zlata a rozdáván zdarma těm, co si vystojí tu frontu. Jinak není na světě moc věcí, které by mi stály za to vystát frontu, pokud nemusím. Tímto zdravím české lékaře a úředníky a posílám jim úsměv, který si často zaslouží, ale kvůli mé frustraci z fronty než se k nim dostanu, ho ode mně často nevidí.

Shodli jsme se tedy, že na Café Sacher čekat nebudeme a že tento vzácný zážitek přenecháme lačnějším a zoufalejším, a vyrazili jsme směrem na „Štefanplacku“, neboli Stephansplatz, na níž stojí Stephansdom, neboli (nemýlím-li se) Vídeňská katedrála.

V okolí této katedrály je stání pro Vídeňské fiakry, které spolu s historickými tramvajemi krásně dokreslují starobylou atmosféru města a jsou vítaným dopravním prostředkem v ulicích staré Vídně. Krom fiakrů byla v okolí řada umělců, kteří hráli „živé sochy“. Původně jsem si chtěl vyfotit jednoho obzvláště povedeného, který představoval živý obraz.

Ten se ovšem schoval za deštník, což bylo roztomilé a nechápal jsem proč, do doby, než mi s výrazem agresivního učitele ukázal důrazně na kasičku pod obrazem. Kdyby zvolil jiný výraz, kupříkladu úsměv, neváhal bych mu nějaké to €čko do kasičky vhodit, ale... Zase ten můj proklatý pocit, že někoho obtěžuju. No sorry, že jsem debil a nevěděl jsem, že se za tohle musí platit! Ale aby se na mě někdo za to škaredě díval? Navíc mim, který hovoří gesty?

Přijal jsem a polknul jsem mimovu pohledovou nadávku, sklopil objektiv a pokračoval v chůzi a hledání dalších zajímavostí. Ještě jsem si zlomyslně řekl, že bych mohl toho škareďáka vyfotit natruc až to nebude čekat, ale pak jsem si řekl, že jednak jsem lepší než on a nebudu mu dělat naschvály a jednak že chci mít z Vídně hezké vzpomínky, tak proč bych si měl fotit někoho, kdo ve mě vzbudil negativní reakci?

Po prohlídce katedrály a nákupu pár cajků a nezbytných, všudypřítomných Mozartových koulí jsme se rozhodli, že navštívíme Café Hawelka, proslulou kavárnu s původním nábytkem z roku 1906, s bohatou a pestrou historií (V angl.: http://www.hawelka.at/cgi-bin/TCgi.cgi?target=home&lang=en). Bohužel jsme se tak nerozhodli sami, rozhodla se tak asi třetina turistů ve Vídni. Ta druhá, protože ta první třetina stála frontu u Café Sacher.

Zahájili jsme tedy šňůru návštěv různých kafetérií a jak jsme tak postupně procházeli podniky, nároky se snižovaly. Ono taky usadit v sezoně sedm lidí je pro personál celkem koumačka, v podání Vídeňských kaváren tomu říkáme „kavárenský Tetris“.

Jako světlo na konci přeplněného tunelu se tak zjevila již zmiňovaná italská restaurace, které jsme se původně vyhnuli, protože „si přece ve Vídni nebudeme dávat Itálii, stejně jako si v Itálii nedáme šnicl s kaší, že?“... No, nakonec jsme do ní, již značně vyčerpaní a promrzlí vlezli a už ve dveřích této, opakuji prázdné, restaurace uvítala nepříjemně a panovačně řečená otázka, zdali budeme jíst nebo ne. Řekli jsme popravdě, že část z nás jíst bude a zbytek si dá jenom nějaký zákusek (míněno Sacher) a kávu.

Načež jsme byli nekompromisně rozděleni do dvou protilehlých koutů a stísněného baru uprostřed se slovy že ten, kdo nejí, bude sedět na baru. Přes náš argument, že jsme spolu a skupina nás přesto jediný Ital začal rozstrkávat. Děkuji tímto své ženě za její jadrnou českou otázku, „jestli si ten pohlavní úd dělá zadní část těla“, že si přišla popovídat a posedět s přáteli a že jestli ten „jinými slovy pohlavní úd“ neumí anglicky aby pochopil, že se rozdělovat nebudeme, tak ať jde do míst, kde záda již dávno ztratila své slušné jméno a jestli jdeme jinam.

Vytržen z apatie muže, který sotva může a přesto klopýtá za svou laní, která oběhává obchůdky jsem se zastyděl za to, že jsem promarnil příležitost být za gentlemana a buď s obsluhou vyřídit společné sezení, nebo jí skočit do obličeje a zavelel k odchodu. Protože abych se nechal strkat někým někam kam nechci, a to všechno navíc tou dobou již značně arogantním tónem, na to už jsem moc starej a moc nesnášenlivej.

Vyšli jsme tedy zpátky na ulici a očima zakalenýma mrazem, hladem a vyčerpáním jsme se začali slepě plížit směrem k Hofburgu, který jsme měli také v plánu. Říkali jsme si, že cestou snad na něco narazíme, nebo pokud ne, tak že nás aspoň nad ránem úklidový čety zametou.

Přímo v Hofburgu jsme však narazili na zázrak – Café Hofburg. Sice přeplněné, ale vzhledem k situaci „poslední šance“, kde jsme vystáli frontu na místo pro sedm lidí u stolu pro čtyři, ztěžka dopadli na lavice a pronesli tiché „slááva, já už myslel(a), že umírám“. Tedy to byla situace, kdy jsem musel frontu vystát a naštěstí Prozřetelnost ke mně byla milosrdná a nestáli jsme dlouho, takže to nakonec nebylo tak hrozné.

Chvilku jsme si přepočítávali nohy, jestli nám nějaká neupadla a za chvilku se k nám přitočil číšník v sáčku, pozdravil německy, pak se anglicky zeptal co si dáme a když jsme vlastně ani nevěděli, tak nám česky poradil a vzal objednávku. Čert vem češtinu, i když neříkám, že nepotěšila – ale to chování! V porovnání s tím retardovaným italským ředitelem zeměkoule a přilehlých území byl tenhle pán nonšalantní, úslužnej a uctivej.

Prostě zachránil Vídeňský výlet, protože narazit na vola ještě tady, to byste si četli jiný řádky... Dali jsme si tedy Sacher a další laskominy, sice drahý jako arabská klisna v dražbě, ale za ten servis a hezký prostředí nám to snad nebylo líto. Naopak. Nechali jsme tam 70,20 € plus dýško, tedy zhruba 1900,- za dvacet minut a šli s Pánem Bohem. Kdyby nebyl Ital debil, nechali bychom u něj ještě víc, protože by proběhlo i hlavní jídlo, že jo. Ale holt kdo chce kam, pomozme mu tam.

Holky pak šly do muzea Alžběty Bavorské, tedy císařovny Sissi, na které se hodně těšily. My, klidná chlapská síla jsme šli ven, fotit exteriéry, dokud bylo alespoň trochu světlé nebe. Takže jsme „króžili kolem tej pastóšky“, udělali pár fotek a když jsme to obcházeli, tak najednou muzika, policajti, dav lidí, transparenty...

Řikám „Hele, to radši vobejdeme, nerad bych byl zavřenej za to, že jsem prostestoval proti nevim čemu, nebo byl zbitej za to, že jsem naopak dostatečně neprotestoval.“ Ostatní dva chlapi mi to odsouhlasili, pokejvali hlavama, jakože to je rozumnej nápad a pak jsme bez dalších řečí vyrazili přímo do středu toho mumraje, protože jsme byli líný to shromáždění obejít. Chlapi, no.

Vrátili jsme se do výchozího bodu, tedy na schodiště kde jsme viděli naše oblíbené samičky naposledy, a čekali. Po asi čtvrt hodině se začali barákem hemžit víc lidi s vysílačkama, než turisti a nakonec se jeden osmělil a zeptal se nás německy, patrně na rodné příjmení naší prabáby za svobodna.

Odpověděl jsem mu anglicky, že tu čekáme na naše laně, které tímto schodištěm směrem nahoru opustily místnost a od té doby se po nich slehla zem. Také jsem vyjádřil obavu nad bezpečností lidí tam nahoře, protože celou dobu, co jsme tam stáli, šly davy nahoru, ale ani jeden člověk dolů, a že jako chápu, že je to barák jako kráva, ale že to není lidský, aby všichni lezli jenom dovnitř a ven ani duše.

Pán nás ubezpečil, že se nahoře nekoná nic, u čeho by měly být naše ženy a asi miliarda cizích chlapů, a že vysvětlení je tak prosté, jako východ z muzea na opačné straně křídla, který nám vzápětí ukázal.

Zašli jsme tedy do východu, který byl předtím pečlivě maskován protestujícími demonstranty a počkali, až ženy opustí prostory s uchovanou slávou císařovny Sissi.

Když vyšly, pokračovali jsme k radnici, před kterou byly další Vánoční trhy. Tou dobou už ale byla tma a zima, pečlivě olizující naše lýtka a stehna a... Bůh ví, kde se to vlastně zastaví... Začala být ještě ostřejší a tiše si výskla.

Moje nohy touto dobou suše chcíply, v kotníku mi křuslo a celkově, během asi čtyř kroků jsem pochopil, že TYHLE trhy, budou bolet, protože mé nohy se právě rozloučily. Všichni víme, kde zhruba začínají – a kde zhruba končí nohy, že? Tak ty moje byly tak hluboko v těch koncích, že jim koukala jen chodidla. V duchu jsem vypadal jako taková ta stará, tlustá, Ruská, plastová matroška, která se kinklá a přitom cinká. Nevím jestli si jí pamatujete, ale pokud ano, tak to jsem byl já, akorát v kožený bundě. A kinklal jsem se k rathauzu, neboli radnici.

Radnice byla tak krásně nasvícená a trhy před ní tak krásný, že jsem úplně zapomněl zavolat svému ortopedovi a sdělit mu smutnou novinu, že mám nohy v pr... Achobyčejným háji a ať si přeleští protézy a umělý kyčle ve vitrínce, že se mi po návratu do Prahy budou zhruba dvě hodit.

Každopádně posilněn kaštany, neutuchající láskou ke své lepší polovičce a její dceři, vyrazili jsme z Rathaus parku na Maria-Theresien platz na poslední trhy a pak domů, do Podolí, do lékárny, do prdele to mi byla zima!

Už cestou na poslední náměstí se mi banda smála, že chodím jak kdybych se připosral a objektivně vzato, má chůze tomuto stavu v hrubých rysech odpovídala. Tedy ne, že bych k tomuto stylu byl motivován extra porcí zábavy ve svém spodním prádle, to prostě jenom kolébavá chůze pomáhala oddálit moment, kdy mi v nohách křusne podruhé, což znamená bolestí omezenou hybnost a potřetí, což znamená, že kam mě položí, tam mě najdou. Páč já jsem došel.

Nohy mám relativně v pořádku, ale abych to vysvětlil – jsem ajťák a moje nohy jsou zvyklé na celodenní sezení. Zkuste někoho, kdo na to není zvyklý, na celý den posadit. Radši ho posaďte na záchod, protože se z toho po zhruba osmi hodinách... Zblázní. Tak takhle bláznily moje nohy, po celodenním stání, kde jediný moment vsedě bylo dvacet minut v Café Hofburg. Na který už se ani nemohly rozvzpomenout.

Na Maria-Theresien platz jsme si dali dvacet minut rozchod, což znamenalo, že já jsem řekl, že nejdu nikam, tady se sejdeme, protože tady já budu buď stát, nebo ležet s rukama na prsou a zatlačenejma vočima. Takže jsem si ještě dvacet minutek postál. Nohy už mě nebolely. To, co předváděly bylo už daleko za hranicema všedních dní, už jsem je v podstatě ani necejtil a jediný, co jsem opravdu cejtil, byl kotník na konci své kariéry a kyčle, které drtily temné „Kuš“ mezi pomyslnými zuby...

Od Maria-Theresien platz už jsem nejenom já, ale i půlka s námi jdoucích lidí šli jako špatně animovaný postavičky, já se kolíbal, ten kulahal, tamta vlíkla nohy... A v tomto ortopédy zapovězeném stavu jsme se doplížili až ke Karlsplatz, které jsem chtěl přejít rovnou cestou k autu.

Moje žena ale rozhodla, že se jí chce čůrat, a proto půjdeme podchodem. Když jsem řekl, že jdu do auta a sejdeme se tam, tak z ní vypadlo tolik argumentů proč to takhle nejde, že jsem tomu sám uvěřil a vydal se po schodech do podchodu.

Do podchodu, ve kterém jsem vystál další patnáctiminutový důlek v příjemné společnosti těch, kterým se nechtělo čůrat, zatímco družstvo s logem kropicí konve obíhalo celé podzemí, lomcovalo zlobně s dveřmi zavřených obchůdků a toalet a snažíce se ulevit svým potřebám důstojně, nikoliv na bleskovku do textilu.

Nakonec se, vyčůrané jak díra do sněhu naše družstvo vrátilo a mohli jsme pokračovat, těch posledních dvěstě metrů k autu. Na začátku Karlsplatz mi žena suše oznámila, že ty nohy zbytečně dramatizuju, což mi dodalo dostatek adrenalinu pro to, dojít až k autu. Bohužel ne dost na to, doběhnout jí a prokopnout jí pozadí, za tu drzost.

Každopádně pár desítek kroků od auta mi definitivně louplo ještě v koleni, takže dílo zkázy mojí fajfky bylo dokonáno a jako raněný, promrzlý, obstarožní kanec jsem se odvlekl až k autu, do kterého jsem ztěžka dosedl a zapřísahal se, že buď budu muset začít chodit, nebo – že si budu muset sebou brát skládací sesli, abych si mohl v mezipauzách sedat.

Přes to všechno jsme se se ženou nepohádali a povídali jsme si většinu zpáteční cesty, i když v Praze už to taky nevydržela s nervama a usnula. Já jakožto řidič jsem spal už od Jihlavy, protože auto, vhodně opřené o svodidla by nás na autopilota dovezlo až do Prahy, nebýti mé hystericky křičící ženy, která mi rušila spánek nespravedlivých a permanentně mi promlouvala do sna ve smyslu, že se zabijeme.

V Praze mě pak na pooperačním šetrně vzbudila sestřička a řekla, že jsem ten závod vyhrál, ale jenom proto, že jsem letěl do Prahy vrtulníkem, zatímco ostatní vezli havrani, kteří přece jenom nelétají tak rychle, protože už nikam nepospíchají.

Né, dělám si černou srandu, ale protože naše cesta zpátky byla nudná a v duchu soukromé konverzace,  rád bych tímto vzpomenul památku těch, kteří zesnuli klidně a ve spánku...

Na českých dálnicích.