Jak to byla MOJE vina... :)

Dnes ráno jsem se musel pousmát nad tím, jak jsou moje košile „šikanovány“ košilkami mojí ženy. Kamarád dnes podlehl volání právnické divočiny a rozhodl se oženit, takže jsem si na sebe jako „a taky mimochodem fotograf“ chtěl vzít něco estetického, v čem neurazím rodiče zúčastněných a vzdám čest památce svobodných.

liberec.olx.cz

Poté, co jsem tedy ráno vyvrávoral z koupelny a bezmyšlenkovitě si oblékl první tričko z hromady nahoře (typickej chlap :) ), tak se mi vzadu v hlavě rozblikalo (pozor, nezaměňovat s rozbliNkalo!) červené světýlko signalizující, že ať už dělám cokoliv, dělám to špatně. Chvilka marné sebereflexe, pak se přesouvám provinile před ženu a schválně jí lezu do zorného úhlu, aniž bych cokoliv říkal.

„Si děláš srandu – v TOMHLE mu jdeš na svatbu?“ řekla tak opovržlivě, až jsem se usedavě rozplakal. Pochopil jsem tedy, že v TOMHLE nikomu na svatbu nejdu a již poměrně probuzen jsem si šel pro vhodnou košili, která by jednak vypadala svěže, nestrhávala na sebe pozornost a která má kapacitu pojmout vorvaně, kterým jsem se díky dobrému bydlu stal. A to nejenom pojmout, ale zároveň i dovolit sem tam nějaký ten ohyb, přidřepnutí a další pohyby, při kterých chlapi podvědomě uvolňují zatnuté břicho, aby se... No... Neposrali.

Došel jsem tedy až k naprosto narvanému stojanu na oblečení, který se ještě nerozpadl jen díky své robustní konstrukci počítající se zátěží olověných obleků z jaderných elektráren sedmdesátých let. Letmým pohledem jsem přelétl košile, jejichž vzory si pamatuji a tedy vím, že patří mě a namátkou hmátl po té, která mi přišla jako nejlepší volba.

Poté, co jsem musel složit dlaně k sobě a pohybem připomínajícím skok v šipku rozevřel ostatní kusy prádla tak, aby se dala ta košile vůbec sejmout ze stojanu, jsem zůstal ohromen stát, přepaden stále širším a širším úsměvem.

Moje košile, za mé svobodné éry umístěná pečlivě v rozestupech na lakovaných a leštěných ramínkách značky Ralph Lauren visela splihle jako mokrý pes na ramínku určeném NA KALHOTY. Na kalhoty!

Již v minulosti jsem si všiml, že mé košile byly nenápadně odsunuty z ramínek Ralpha Laurena na obyčejná, dřevěná ramínka v ceně za padesát haléřů, prodávaných za luxusní sumičku deseti korun za kus. Česká klasika, proti které nelze nic namítnout. Tiše jsem strpěl, když se mé košile po ještě delším čase přemístily na ramínka z ocelového drátu, jejichž hodnota je nižší než hodnota půlky krajíce chleba s máslem.

Co ale nesnesu je, že by mých cca 7 košil mělo trpět jako zločinec na skřipci, zavěšeny na ramínkách na kalhoty.

Šel jsem se tedy do koupelny zastat práv svých košil a zjednat pořádek v jejich právech na prostor a adekvátní ramínko.

„Prosímtě, Jani, tahle moje košile visela na ramínku na kalhoty...?“ Konstatoval jsem neutrálně, dávajíc ženě šanci na vysvětlení celého toho trapného nedopatření.  Bleskla po mě okem v zrcadle a řekla soustředěně „No...“, jakoby souhlasila.

„A dál?“ zeptal jsem se, zatímco před zrcadlem probíhala soustředěná malba linek očí.

„Jak dál? Co dál?“ znělo stejně soustředěně.

„No, když jsme se poznali, visely veškeré moje košile na ramínkách od Ralpha Laurena, zvyknul jsem si, že občas visí na hrubých a trhacích ramínkách. Tiše jsem přimhouřil oko nad těma podělanejma drátěnejma věcma, kterejm se taky drze říká ramínka, ale proč, proč musí moje minimum košil viset na ramínkách určenejch na kalhoty?“ zeptal jsem se.

„Protože nám docházejí ramínka.“ zněla lakonická odpověď.

„Dobře, ale já jsem měl ke každé košili její ramínko a dokonce si pamatuji, že jsem dvě košile vyhazoval, aniž bych s nimi vyhodil i ta ramínka...“ zkouším marně argumentovat.

„Jistěže miláčku, ale taky jsme ti tři nové košile koupili.“

Marně vzpomínám, jestli to byly tři, nebo jedna košile, ale pro účely argumentace je to v podstatě jedno. „Ano, to je pravda, a vybrala jsi krásné, ale... S těmi košilemi jsme kupovali i plastová ramínka. Jestli tedy dobře počítám, měli bychom mít o minimálně dvě ramínka VÍC..!“ hlásím triumfálně a zpříma hledím ženě do očí v zrcadle.

Další rychlé šlehnutí pohledem. „No jo, ale docházejí, zeptej se Lucky.“

„O tom nepochybuji – VŠIML JSEM SI, že docházejí. Hlavně mě. Na mých sedmi košilích.“

„No, to je proto, že už nemám kam dávat věci...“

„A jak se to prosímtě stane, že nemáš kam dávat věci? Copak ty si nekupuješ nový hadry s ramínkama?“ zeptám se naivně.

„Kupuju si je s ramínkama...“ zní odpověď.

V duchu počítám, jak se může stát, že přestože si kupujeme všechno s ramínkama, pravidelně nám docházejí i přesto, že se staré věci vyhazují. Připomíná mi to klasickou anekdotu devíti divů socialismu:

1) Všichni mají práci.
2) Přesto, že všichni mají práci, nikdo nepracuje.
3) Třebaže nikdo nepracuje, plán je plněn na 100%.
4) I když je plán plněn na 100%, není nic k dostání.
5) I když není nic k dostání, všichni všechno mají.
6) Bez ohledu na to, že všichni všechno mají, každý krade.
7) Přesto, že všichni kradou, nikde nic nechybí.
8) Přesto, že nikde nic nechybí, všichni reptají.
9) Přesto, že všichni reptají, ve volbách všichni hlasují pro.

Paradoxy všedního života.

 „Už vím! Žije tu u nás ramínkožrout!“ říkám na usmířenou a něžně koušu svojí lepší polovičku do holého ramínka. Zkušeně oddálí tužku od očí a nechá se ožižlat, aniž by se musela rozčílit, že si kvůli mě rozmazala linky.

„No... A k těm ramínkům asi přikusuje bůček, jak ho znám.“ řekne žena a vrátí mi úsměv.

„No a jak to vyřešíme? Můžu tě tedy poprosit, že by se ty utlačované, zmuchlané a tiše devastované hadry, které dříve byly hrdými košilemi, mohly vrátit na svá původní ramínka? Na můj věšák?“

„No jo, ale tvůj věšák je plnej...“

„...tvejch věcí.“

„No, protože nemám kam ty věci dávat!“

„A co třeba zatnout zuby, zavřít oči a půlku věcí dát na charitu a druhou půlku k popelnicím? Při tvojí matematice ti ještě minimálně třetina věcí zbyde, vejde se ti to na tvůj věšák a můj věšák (ten na atomový obleky) si konečně oddechne!“  navrhnu radikální řešení.

„No ty jsi se zbláznil? Už takhle nemám co na sebe!“

V duchu vybuchnu ve smích, protože to je další paradox všedního života – jestli má moje žena v životě jednu jistotu, tak je to ta, že nemá co na sebe, ať už má šatník velikosti těsného světlíku, nebo velikosti logistického areálu a mezi jednotlivými věšáky musí jezdit na rychlém golfovém vozíku.

„A můžeš mi tedy prosím alespoň vyhradit moje ramínka? Poznáš je snadno, víš, jsou designová, mají zlatý háky a je jich sedm, jako těch smrtelnejch hříchů...“

„Jo, já ti je teda vyhradím. Ale je ti jasný, že je to TVOJE vina?“ zeptá se žena s úsměvem lišky podšité.

„MOJE VINA?“ ptám se, jako bych právě propadl liščí norou za zrcadlo.

„No jistě! Kdybys mi koupil další věšák na hadry, tak by v nich byl přehled a tohle by se nestávalo...“

„Moje vina...“ říkám zdrceně, otáčím se, strhávám si obličej z lebky a odcházím se svěšenými rameny do obýváku. Hraju to, protože vím, že si se mnou žena hraje a já tyhle hry rád hraju s ní.

Drobnou satisfakcí pak mi je, když žena přeběhne z koupelny do ložnice v černém spodním prádle a po předloktí ponořena do komody hlásí tragickým hlasem „Já nemám kalhotky...!“.

„A nechceš použít třeba ty tanga, co máš aktuálně na sobě?“ snažím se jí to ulehčit.

„To nejde, ty jsou černý a já potřebuju bílý...“

S úsměvem opouštím její snažení, protože bojovat s módním cítěním mé paní, je stejně marné jako domnívat se, že něco v partnerském životě chlapa NENÍ jeho chyba. Ale mě to baví. Dokud je to hra. :)