Jak se mi zdálo, že jsem Jára Cimrman (minipovídka)

Dneska v noci se mi zdálo, že jsem Jára Cimrman. Patrně to bylo dáno tím, že „Cimrmany“ poslouchám už řadu let před spaním. Sice se mi to ještě nikdy nestalo, že bych inpersonifikoval hlavní postavu, ale všechno je jednou poprvé, že... ;)

http://www.cimrman.at

Zdálo se mi tedy, že stojím před rozlehlým zámkem zámožného pana barona, jehož mám usvědčit z nekalých obchodních praktik. Tradiční roznožkou inspektora Trachty jsem překonal plot a přistál v rododenronech. Ve kterých na mě již s potutelným úsměvem čekali místní dobrmani.

Ledva jsem uhnul cvaknutí čelistí, zahájil jsem svou detektivní kariéru útěkem směrem k zámku, kde jsem sázel na otevřené cokoliv, čím se já dovnitř dostanu, zatímco psi ne. Po přespurtování zahrady jsem si všimnul otevřeného okna v přízemí, za nímž se jemným vánkem vlnily záclony.

Stočil jsem tedy svůj útěk tímto směrem a snažil se nevnímat vlhký, teplý dech psího šampiona za svými zády. Okenní římsu jsem překonal odbočkou vlevo, dopadl jsem na zem a otočil se proti otevřenému oknu právě v momentě, kdy tudy prolétával jeden pes za druhým.

Uchopil jsem prvního přilétavce za přední packy, šetrně s ním opsal kruh a využiv jeho váhové energie s ním smýknul ven z okna. Že nepřistane pes nečekal a tak viditelně zmaten pokračoval v běhu zahradou směrem nazdařbůh.

Druhá šelma psovitá ovšem díky mému tanečnímu sólu s prvním kandidátem ladně přistála, a když dobrzdila na hladké podlaze, začala tepat podlahu rozběhem na mě. Tento její pomalejší rozeběh mi dal šanci překonat opět parapet směrem ven a rychle se těsně za ním sklonit. Jakmile jsem viděl prolétat cosi dobrmanovitého s ušima vlajícíma jak strýček Fido, přehoupnul jsem se zpět do místnosti a zavřel psovi okno tak, že chvíli nervně okusoval parapet a pak se dal do štěkotu.

S úlevou jsem se opřel zády o okno a vydýchávajíc popatřil jsem na vybranou společnost, která zcela konsternována mým entrée sledovala jak mladší syn psa Baskervillského ukusuje parapet a zuřivě s ním mlátí za okny do hlíny.

Uklonil jsem se a se suverénním úsměvem se společnosti omluvil „Omluvte prosím můj neohlášený příchod otvorem, s nímž majordomus nepočítal, ale byl jsem v časové tísni. Můžete pokračovat v hostině, nenechte se rušit, jdu navštívit pana barona.“ dodal jsem uctivě, oprášil si kolena a lokty a vydal se sebevědomě ke schodišti do vyšších pater.

V prvním patře jsem se ohlédl a viděl, že přítomní hosté gestikulují mým směrem s někým, kdo vypadal jako policista v civilu. Pán tedy měl buřinku, hůlku, kostkované kalhoty a knír, který se divoce hýbal jak pán přitakával společnosti.

Pochopil jsem, že jsem v devatenáctém století a že jsem se sem patrně dostal pomocí cestování časem. Můj úkol usvědčit pana barona tedy dostal nový, nadčasový rozměr. Musel jsem uspět, již nebyl prostor pro selhání.

Protože jsem v devaténáctém století nikdy nebyl, nedovedl jsem si představit co mám očekávat a tak jsem pocítil nutkání jednat rychle a mít to rychle za sebou. Představoval jsem si, že musím mít klíčový důkaz, než mi pán v buřince zatopí.

Rozběhl jsem se tedy po patře, hledajíc první chodbu bokem, abych se ztratil z očí. „Stůj!“ ozvalo se dole v marné naději, že se snad zaleknu a zastavím. Sprintoval jsem boční chodbou a namátkou hmátnul po několikátých dveřích na trase.

Vběhnul jsem dovnitř a prudce se rozhlédl vlevo a vpravo. Krásně zdobený pokoj, v koutě porcelánová kamna bez dvířek, do kterých evidentně přikládalo služebnictvo z chodby. Na obou stranách pokoje byly vysoké dveře, rozhodl jsem se tedy pokračovat dveřmi ve směru, kterým jsem běžel po chodbě tak, abych běžel skrytý.

Probíhal jsem pokoj za pokojem a připadal si jako na expresní prohlídce zámku. Všude krásné dekorace, postele s baldachýny, krásně čechrané závěsy a záclony... Zastavil jsem se u vikýře se sedačkou na čtení. Na malém stolečku ležela rozečtená kniha, která mne zaujala.

Než jsem se k ní ale dostal natolik blízko, abych rozpoznal o čem je, spatřil jsem za oknem nepříjemně mnoho lidí, oblečených jako onen civilní policista, patrně místní ochranku, jak se rozděluje do několika proudů, které se valily do budovy, vchody pode mnou. Několik postav jakoby odstříklo z krajních proudů a běžely podél budovy.

Začínal jsem chápat, že jsem v pasti. Tihle lidé vědí, co dělají, jistě podchycují perimetr budovy tak, abych nemohl opustit zámek a vevnitř mne dříve či později najdou. Spíše dříve než později, přece jen znají vnitřní architekturu zámku lépe než já.

Na chvilku jsem se zamyslel a vidím, jak dvě z postav dole křičí a ukazují freneticky do mého arkýře. Pochopil jsem, že jde o vteřiny a vyrazil dál pokoji. V třetím pokoji jsem si všiml úzkých točitých schodů, vedoucích o patro výš.

Vyběhl jsem tyto schody a ocitl se v hale se spoustou rostlin, připadal jsem si jako ve skleníku. Vzduch byl vlhký, ale voněl řezavou vůní exotických rostlin. Párkrát jsem se nadechl a vyrazil do džungle. Některé rostliny byly tak veliké, že se cesta ztrácela pod jejich listy. Místnost nabízela milosrdný pocit, že zde bych se mohl svým pronásledovatelům ztratit.

„Lidem možná, ale psům ne.“ blesklo mi hlavou a pokračoval jsem sportovním tempem do hlubin zámku. Najednou slyším, jak se v bocích haly rozrazily dveře a dovnitř se hrnou lidi. Podle rychlých příkazů a směru, kterým běžely jejich kroky jsem pochopil, že si myslí že jsem ještě o patro níž a běží se tak připravit k ústí točitých schodů.

Zvolnil jsem běh a soustředil se na to, abych nedělal hluk. Proběhl jsem zbytek haly a na konci se protáhl vysokými bílými dveřmi. Za nimi byla dlouhá, chladná chodba s černobílými dlaždicemi na podlaze. Zrychlil jsem svůj běh a najednou se za mnou ozvalo nečekané BUM! Nejdřív jsem si myslel, že někdo vystřelil a umínil jsem si, že poběžím dokud mne tělo nezradí, rychle jsem se zkontroloval jestli nekrvácím.

CVAK! následovalo po pár vteřinách a mě došlo, že se pouze zabouchly ty velké bílé dveře. A že je s cvaknutím právě někdo otevřel. Střelhbitě jsem zahnul do prvního výklenku a naštěstí v něm byly úzké schody nahoru.

Spoléhal jsem na klam perspektivy, při kterém na takovou dálku moji pronásledovatelé jen těžko odhadnou, do kterého výklenku jsem to zabočil a vylétl jsem po schodech nahoru.

„Pryč. Musím pryč, tady to smrdí průserem!“ prolétlo mi hlavou a já klusal úzkou chodbičkou. Minul jsem odbočku vpravo a pokračoval rovně. Značně zadýchán jsem vešel do prvních dveří vlevo a vstoupil do něčí ložnice.

Okamžitě jsem šel k oknu a snažil se zhodnotit, jaké jsou moje šance na opuštění budovy. Byly prakticky nulové. Střídmá fasáda, žádné okapy nebo hromosvody, nic po čem by se dalo sklouznout nebo slézt dolů. Dole byla pouze hlubina zahrady, v níž se jako rybičky v zeleném jezírku míhali lační dobrmani.

Touhle místností to nešlo. Přeběhl jsem tedy do sousední místnosti, ale situace se opakovala. Vyběhl jsem do úzké chodbičky a běžel až do místnosti na konci. Rozrazil jsem dveře a opět se podíval z okna. Dole jsem viděl stavbu, nebo rekonstrukci, haldy písku, suti a štěrku. Chvilku jsem uvažoval, zdali přežiju skok do písku z téhle výšky a nakonec zhodnotil, že pokud chci utéct, potřebuju obě nohy zdravé. Skok do písku by byl zbytečný risk.

Vyběhl jsem tedy zpátky do úzké chodbičky a dal se tentokráte vlevo, do odbočky kterou jsem předtím přeběhl. Přeběhl jsem úzký železný můstek přes jakousi proláklinu v budově a při pohledu vpravo jsem zjistil, že běžím již nějakou patrně servisní chodbičkou, těsně pod střechou zámku.

Doběhl jsem až k černé skříni, na které byla velká cedule „Neotevírat, majetek pana barona.“ Opatrně jsem tedy skříň mírným zkřížením dveří otevřel a zjistil, že skříň je ve skutečnosti malá místnůstka s kamerovým systémem. Dobře tucet monitorů, na každém z nich pohled do nějaké části zámku.

„Cože?!“ docvaklo mi. „Kamerový systém v devatenáctém století?“ Okamžitě spásná myšlenka „Tohle je můj klíčový důkaz! Pan baron používá cestování v čase a díky budoucím vynálezům získává nefér obchodní výhody! To je jasné, že je tak v balíku, když jeho konkurenti nemají ani tušení, že pan baron ví o každém jejich kroku a Bůh-ví, jaké další vychytávky má...“

Popadl jsem pár CD-ROMů na kterých jsem očekával vypálená obrazová data a opustil místnost. Hned za ní byl ve zdi poměrně veliký výklenek, zhruba kopírující rozměry tajné místnosti. Zde byl „velín“ vyveden ve věrné replice z železa a mramoru, oddělný červenobílou umělohmotnou páskou od chodbičky.

Zarazilo mne, proč je tu zrovna takovéto uspořádání, ale neměl jsem moc času na přemýšlení a tak jsem vyrazil dále. Seběhl jsem úzkou chodbičkou dolů, do větší chodby a rychlým krokem pokračoval do hlouby zámku.

Najednou se vedle mne otevřely dveře. Vteřinu jsme si zírali s ochrankou do obličeje... „Tady je!“ zařval mladík v kostkovaných kalhotách a v ten moment jsem se dal do sprintu, stejně jako můj pronásledovatel.

Letěl jsem chodbou jako střela a na „téčku“ na konci jsem viděl zprava z dálky běžet další dva lidi. Dal jsem se tedy doleva a prchal, seč mi síly stačily. Věděl jsem, že vzdálenost mezi mnou a pronásledovateli je již příliš malá na nějakou šanci na matoucí únik, jediné jak uniknout je přechytračit je překážkami, nejlépe zabouchnutými dveřmi na petlici.

Vybral jsem první pravotočivou zatáčku a seběhl pár schodů. Běžel jsem po galerii, podobnou té v Národním muzeu. Naproti jsem zpozoroval skupinu pěti mužů, jak běží prakticky paralelně se mnou, směrem ke schodům dolů.

Stihl jsem to první a seskákal ze schodů po sedmi, tak tak že jsem udržel CD-ROMy. Dole ve foyer už byli všude lidé, v posledním zoufalém pokusu jsem zabočil ostře vpravo, podél zábradlí. I tam již byli lidé. Nebylo úniku.

Zadýchaný jsem se otočil a zatímco jsem se snažil popadnout dech a vymyslet co teď, spatřil jsem pana barona, jak vychází z podloubí naproti schodům a přátelsky mi kyne.

„Pane Cimrman!“ Volal hlubokým, důvěryhodným hlasem. „Pojďte sem, nemáte se čeho bát...“ řekl a šel mi v ústrety. Nic jsem neřekl, přitisknul jsem CD-ROMy ještě blíže k sobě a pomalu šel k němu.

„Víte, tohle je celé jedno velké nedorozumění...“ děl pan baron. „Vy se snažíte mě usvědčit, ale přitom si nepomáháte!“

„Jak to že si nepomáhám?“ snažil jsem se popadnout dech. „Vždyť vy využíváte vynálezy budoucnosti pro svůj osobní prospěch!“ osočil jsem ho.

„Možná se s nimi bavím, to je pravda. Ale nikdy jsem je nevyužíval o nic víc, než je mohou využívat současníci...“ řekl baron a rozhodil rukama. „Vzpomínáte si? Nikdy jste nebyl ten první, kdo vynalezl danou věc – vždycky jste přišel těsně poté!“

„Já?“ zeptal jsem se a uvědomil si, že baron má v něčem pravdu.

„Ano, vy. Copak si myslíte, že jste tak geniální vynálezce, inovátor a průkopník jen tak?“

To mě nikdy nenapadlo.

„Ve skutečnosti pane Cimrman, vy a já jsme jedna osoba.“ řekl baron a s rukama za zády přišel důstojným krokem těsně ke mně.

„Jak to myslíte?“ zeptal jsem se podezřívavě, otírajíc si zpocené čelo.

„Zcela jednoduše! Při cestování časem občas bohužel dojde k rozdvojení osobnosti, zjednodušeně řečeno schizofrenii. Bohužel při následném zhmotnění v čase určení se ovšem zhmotní i tato schýza. A vy jste moje schýza. Vy jste můj pocit, že něco nedělám správně a že by se o mě svět měl dozvědět.“

„Takže vy jste... Baron Cimrman?“ zeptal jsem se zmateně.

„Ano.“ zněla klidná odpověď.

„A jak mi to chcete dokázat?“ zeptal jsem se, zvědav na Baronovu odpověď.

„Prostě. Pojďme si podat ruce...“ řekl a podal mi ruku.

Podal jsem mu ruku též a v momentě jak jsme se dotkli, byl jsem vtáhnut do jeho těla. Sedlo mi jako ulité. Najednou všechno dávalo smysl! Viděl jsem svoje vlastní vzpomínky a pochopil jsem, že jedině ve spojení s baronovými se jedná o zažitou realitu a ne pouhé fragmenty, u kterých jsem si nikdy nebyl jist zdali se mi staly, nebo zdály. A cítil jsem, že i baron se uklidnil a jeho duše se konečně pohodlně opřela o mojí.

Odpočinula si.

Prosím omluvte minimální podobnost s tvorbou divadla Járy Cimrmana, nesnažil jsem se o pokračování v jejich díle, nebo něco podobného. Prostě jsem zde interpretoval, co se mi včera zdálo, to je celé. Trochu abstraktní, trochu bizarní, určitě dlouhé, ale moje. :)