Jak mi došly peníze
www.svet-bydleni.cz
Včerejšek byl tím dnem, kdy došly i poslední z mých, tolik oblíbených bankovek. Protože se taková situace nestává jako blesk z čistého nebe, připravil jsem se na včerejší den tak, abych netrpěl hlady. Žena připravila oběd do plastiku, plus na ráno kousek švestkového koláče, svázal jsem si to tedy do ranečku a vyrazil ráno statečně do práce.
Ráno byla pohodička, jsou okurky, takže jsem několika rychlými tahy uspokojil naší klientelu a jejich noční požadavky; vysloveně zaskočil svou rychlou reakcí klienty, kteří mají tu slušnost žádat si mých služeb v pracovní době a když jsem měl hotovo, uvařil jsem si malou kávičku k tomu švestkovému kousku lásky od mojí ženy.
Dopoledne jsem pak trávil střídavě jedním komplikovanějším klientem, popíjením kávy a psaním svých včerejších blogů. Dokonce i s kolegou jsem laškovně potlachal. Protože zejména tlachání je pro mne značně vysilující, k polednímu jsem poobědval zelňačku od ženy a těšil se z toho, jak ten den hezky utíká, klienti spokojení, šéf v pohodě, firemní zahrada posekaná, no prostě pohoda klídek, cigáro už ne. Zelňačka byla prý bez jíšky, dietní.
Protože mi ale moje žena jen tak mimoděk chystá různá překvapení nejrůznějšího charakteru, zhruba ve dvě začaly pracovat nervy a ve tři začalo pracovat zelí. S čímž bylo v přímé úměře spojeno přerušení mého výkonu povolání a pravidelné výlety na toaletu, aby kolegové v kanceláři neměli pocit, že jim v kanclu „troubějí, na horách jeleni“. Nehledě na to, že co se mé pachové stopy týče vypadalo to, jako že mi něco v noci vlezlo do zadku a chcíplo to tam. A tak mne dnes jednak opustilo jmění a jednak se z toalet ozývalo výhružně hřmění.
Vysílen neustálým běháním po schodech na toaletu a proklínáním své milující ženy jsem zhruba kolem páté ztěžka usedl, vyčerpán, do své židle, s pocitem nesmírného hladu. „Co to ta Janina říkala? Že je ta zelňačka dietní?“ blesklo mi hlavou. „No bodejť by nebyla dietní, když člověkem projede jako horkej nůž máslem a jeden může hovořit o štěstí, že se nezasekne do prkýnka. Navíc je to samý zelí, trocha papriky na chuť a kolem masa to jenom pronesli, aby se to ovonělo.“
V podstatě člověk s dietní zelňačkou na výstupu může být rád, pokud nepředvede tzv. „Královský veletrh“. Tedy, že si jedním pšoukem nenatrhne kalhoty, trenky i prdel. Ale dost bylo biologie.
Žaludek sevřený v tvrdou dělnickou pěst mi dával zcela nevybíravě najevo, že jíst se bude, i kdyby na chleba nebylo. A protože můj jazyk je nejenom liška chlupatá, ale především podšitá, přizvukoval tomu revolučnímu hýkání v mých útrobách, jako že by to chtělo nějakou laskominu.
Otevřu tedy peněženku, do sekce papírových bankovek jsem ani nenahlížel, abych zbytečně nepotrhal pavoukům pavučiny a rovnou jsem rázným pohybem rozepnul přihrádku na mince. To byl pohled. V koutě se krčila dvoukoruna a ustrašeně se třásla, že jí hodlám použít.
Přivřel jsem oči, přizvednul hlavu a dlouze se zamyslel, co dneska člověk dostane za laskominu v hodnotě dvoukoruny. Dlouhá, dramatická pauza a – nic. Ukonejšil jsem tedy posledního nominálního mohykána, tiše zavřel peněženku a šel si nalejt vodu z kohoutku, jak mi z toho přemýšlení vyschlo.
Poslední hodinu své pracovní doby jsem se snažil vyplnit prací, abych opustil začarovaný kruh otázek „Proč piješ?“ „Abych zapomněl...“ „Na co?“ „Že piju...“ Tohle kolečko je daleko zábavnější, pokud vás považují za alkoholika, ale praktikovat tohle s vodou je jako poslouchat porno v rozhlase. Prakticky nemožné a nemožně nepraktické.
Konečně padla! Hurá domů, kde mě čekají nakoupené jídelní zásoby a v nejhorším případě žena, pes a dcera, všechny k sežrání. Usedám do svého auta a v odpoledním slunci se mi u řadící páky zaleskne pětikoruna. „Ha! Jsem boháááč!“ zaraduji se a pomocí svých hlady ještě nešikovnějších prstů než obvykle, zahazuji pětikorunu odrazem od čelního skla, své lebky a bočního okýnka do úzké škvíry mezi sedadlem a vozem.
„Zase chudej...“ pomyslím si s povzdechem, otevírám dveře auta a nechám si odpoledním deštíkem potupně skrápět zadek, hledaje v intimních záhybech svého vozu lesklou naději na štěstí. Se zadkem ve stavu za který by se vodník nemusel stydět, nalézám nejenom původní pětikačku, ale i druhou, zcela neočekávanou minci, taktéž v hodnotě 5,- Kč! „Jsem boháááč!“ procedím mezi zuby a tisknu mince v dlani. Představa, že je šikovně zahodím někam do kanálu by mě donutila zlomit si levou ruku do pravého úhlu.
Vědom si, že „lehko nabyl, lehko pozbyl“ funguje až záludně dobře, opatrně kladu mince do středového komínu auta a z „popelníku“ vyndavám poslední železnou rezervu, ve formě další pětikoruny. „Sedmnáct korun, to už je kulantní sumička!“ mnu si své mentální ruce, zatímco těmi fyzickými držím volant, věnuji se řízení a přizpůsobuji svojí jízdu svým schopnostem a stavu vozovky.
V povznesené náladě dorážím na pumpu která je na cestičce k domovu a už se jako hrabě pán nesu pln očekávání do jejích klimatizovaných útrob. Ovane mě závan vzduchu ne nepodobného tomu, který je v průměrné hrobce. Shrnu svůj šlechtický nosík a málem sebou švihnu varlaty napřed na žlutou plastovou ceduli „Pozor, za vlhka klouže!“. Čímž se vysvětluje vlhký, hnilobný zápach v kombinaci se studeným závanem z klimatizace. Hrobka moderní dopravní kultury je kompletní. I se Šrekem.
Uklidňuji svá rozhoupaná a mírně traumatizovaná varlata nenápadným povytažením kalhot a pokračuji plynule v nonšalantní prohlídce zboží do sedmnácti korun. Na benzínce. Blízko centra Prahy. Debil, no... Studentská pečeť za 45,-, Milka 38,- nebo kolik, opouštím sekci čokolád kde mi začíná být jasné, že mi pšenka nepokvete a ubírám se zcela nenápadně k pultu.
Již z dálky ostřížím zrakem osahávám cenovky – už mi vůbec nejde o to na co mám chuť, ale o to, abych nedopadl jako ta největší vostuda, co přijde na benzínku chytit tik v oku z cenovek a pak polknouc hořkou slinu odchází dštít síru do Plusu, jak je v Praze draze.
Jdu podél regálu a nechám si bičovat nervy cenovkami 18,- Kč, 19,- Kč... Polévá mě studený pot a mince v ruce pálí. "Ha! KitKat Chunky! Patnáct vočí, ježkovy voči, já to dokázal!" Beru z regálu rudě drzou tyčinku a podávám jí vítězoslavně na pult. „Všechno?“ zeptá se mě má oblíbená prodavačka, se kterou jsem měl již několik konfliktů na téma komunikace se zákazníky.
„Ano.“ „Patnáct korun... Prosím“ dodá vzápětí, jakmile se střetneme očima. „Nezapomnělas kdo ti posledně skočil do úsměvu, co, drziště?“ pomyslím si, zatímco další myšlenka která následuje je ve smyslu „Musí si v tomhle státě každej vychovávat svou prodavačku, aby na něj nebyla otrávená, drzá a nedejBože povýšená?“
„To je dobrý...“ pokládám na pult svých sedmnáct a odcházím s pocitem veverky z Doby Ledové. „MŮJ OŘÍŠEK!“
S tikem v oku usedám do vozu a jedu domů, do Podolí, do lékárny, do prdele to je dobrota!
Puník Reichel
Moje poznámky k EET a kontrolním hlášení
Jako živnostník sleduji argumentaci obou stran pro i proti a přijde mi, že "proti" nejsou příliš jasně artikulované. Zároveň jako živnostník vím, že kontrola (čehokoliv) je důležitá a nepříjemná, ale bez ní to nejde.
Puník Reichel
Návod ke čtení "Je suis dobroser a tohle je mein kampf"
Toto je "reakce na reakci" kolegy Vladimíra Kroupy a zároveň veřejné vysvětlení toho, co v blogu "Je suis dobroser a tohle je mein kampf" vlastně je a co v něm vlastně není.
Puník Reichel
Je suis dobroser a tohle je mein kampf
Začetl jsem se po delší době do příspěvků a názorů lidí v diskuzích pod různými články, a donutilo mne to se zamyslet nad tím, kde vlastně stojím já a můj národ. Jsem ten, co sere dobro a tohle je můj boj.
Puník Reichel
Omlouvám se, že jsem člověk
(Pozor, drastické fotky!) Snažím se denně sledovat dění kolem migrantů v Evropě. Snažím se mít střízlivý názor na věc, neměl jsem vyhraněný názor na pomoc uprchlíkům. Ovšem začínám najíždět na jiný režim.
Puník Reichel
Můj strach z utečenců
Mí přátelé, mojí ženu nevyjímaje, se mě ptají, jaký mám názor na utečence. Odpovídám jim, že „komplikovaný“, protože v očekávaném rámci času, který na odpověď mám, bych jí nebyl schopen poskytnout v plné šíři.
Puník Reichel
Zveřejnění odposlechů Nagyové
Já teda se zveřejněním odposlechů ostře nesouhlasím. To mají poslouchat policajti, soudci, právníci. Ale co je komu jinýmu do toho? Proč se to musí vláčet médii? Proč se já musím brodit tímhle bahnem?
Puník Reichel
Právo volit voly
U příležitosti oslav 25. výročí 17. listopadu, a u příležitosti výlevů naší parodie na prezidenta, jsem se zamyslel nad tím, jak do budoucna změnit systém tak, aby se nerozplizával ve hnůj vezdejší a nebudil ve mně, potažmo národu, pocit marnosti a frustrace. Předem uvádím, že se jedná o můj myšlenkový konstrukt, který je poměrně radikální a se kterým máte svaté právo nesouhlasit.
Puník Reichel
Rusové jsou bezpečnostní riziko
Aktuálně probíhající Ukrajinská krize a anexe Krymu Ruskou federací mě nutí se zamýšlet nad několika základními otázkami, které se zde pokusím shrnout.
Puník Reichel
Chci Cikány do nebe
Dnes jsem si přečetl tento článek, a po dlouhé době jsem se opět rozhodl vyventilovat formou blogu, aby má ventilace měla usměrněný tok myšlenek. Jakožto správce FCB skupiny Praha jsem byl v minulých týdnech a měsících svědkem živé, až ponižující a urážlivé debaty na téma Cikáni versus bílí a na základě této zkušenosti a argumentů obou táborů zkusím sestavit následující úvahu.
Puník Reichel
Končíme! Poslední ať zhasne... V pokoji.
Tak to tady máme, zítra končí svět. Nebo éra. Nedá mi to nemyslet na to, „co kdyby“. Co kdyby opravdu skončil svět apokalypsou? Co kdyby opravdu přistáli mimozemšťané? A měli s sebou Ježíše Krista? Co kdyby se opravdu svět před našima očima obrátil naruby?
Puník Reichel
Pane Nečasi uklidníme se, vydejcháme se...
...a zamyslíme se nad tím, co jsme to vypustili z pusy. Občas s Vámi souhlasím, občas ne. To, co jste ale "teď" vypustil z úst mne donutilo na to napsat krátký blog.
Puník Reichel
Proč odcházím od Windows Mobile (dlouhý blog, vulgarismy)
Tentokráte si postěžuji, proč opouštím svojí oblíbenou platformu Windows Mobile a pořídím si "Droida". Mám už "Windowsí" mobil s "novejma woknama" téměř dva roky, pořizoval jsem si první Samsung Omnii 7, ještě bez české lokalizace a ještě předtím, než prodal Samsung svojí první šarži SuperAmoLEDových displejů dalším výrobcům mobilů. Dovolím si tedy tvrdit, že mám s tímto mobilem i operačním systémem bohaté zkušenosti.
Puník Reichel
Babák: Pravda se ukázala.
Pravda? Jaká pravda? Má pan Babák na mysli pravdu, že se choval jako hovado a že dostal přes držku? Tak to už víme dávno, to se nemuselo ukazovat... Nebo ta pravda, že mu soupeř vyrazil přední zuby poté, co ho hrubě urážel a myslel si, že je nezranitelný, náš pan poslaneček imunizovaný? Pravda, kterou já vidím na celé kauze je...
Puník Reichel
Čtyřletý hoch se vezl mezi vagony metra, lékaři bojují o jeho život
Připadám si jako v divadle. Předehrou bylo neštěstí, kdy chlapci uvízla noha v eskalátoru. Následně se mimosoudně dohodl s Dopravním podnikem na bolestném 220 tisíc. Přestože nedodržel přepravní podmínky.
Puník Reichel
Krátká úvaha nad korupcí v českých zemích
Korupce tu byla vždy. A taky bude vždy. Ale vzhledem k aktuálně probíhající deRathizaci jsem se krátce zamyslel nad tím, kdy že se to v českých zemích „zvrtlo“.
Puník Reichel
Konec světa mýma očima
Tak především bych předeslal, že nevěřím na „konec světa“, ale konec světa jak ho známe, tedy na konec jedné éry. Podle mého končí věk modernismu a nastává „andropocén“, neboli „věk lidstva“, kdy jsme se jako celek stali globálním fenoménem s globálními dopady.
Puník Reichel
Malá úvaha nad stávkami proti vládě
Měl jsem možnost podívat se na pár zpravodajských vstupů, přečíst si pár článků a s politováním přečíst i řadu komentářů pod odkazy jak na Facebooku, tak na iDnes. A řeknu vám, mám z toho rozpačité pocity. Ten první a největší z rozpaků je, jaká spousta lidí hlasitě křičí větu ve smyslu „Za komunistů bylo líp!“ Řeknu vám, jak si představuju tuto skupinu lidí, možná se mýlím, možná ne. Podle mě to jsou lidé v „šedé pracovní zóně“, tedy je to podle mě ten typ lidí, který raději bude brát menší peníze, než aby pracovali tvrdě, než aby se učili a než aby měli osobní odpovědnost. Rádi by „svoje peníze“, ale neumí se sami motivovat, do práce chodí „pro prachy“ a nikoliv proto, že by je práce bavila a naplňovala.
Puník Reichel
ACTA, aneb cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly...
...leností a chamtivostí. Pro ty z vás, kdož ještě netušíte co to ACTA je, tak se ve zkratce jedná o obchodní úmluvu vyspělých zemí o tom, že poskytovatelé připojení k internetu budou postižitelní za sdílená (nelegální) data svých uživatelů. To v rychlosti znamená:- Uživatelé budou špehováni, každá jejich online aktivita bude monitorována- Poskytovatelé konektivity (ISP) budou nahrazovat roli policejní a budou muset sami aktivně zjišťovat, co kdo kam a komu sdílí.- Uživatelé internetu budou kriminalizováni na základě sdílených dat.
Puník Reichel
Můj boj s větrnými mlýny (dlouhý blog)
Zajímají vás příběhy k zamyšlení, a ze života? Jeden bych pro vás měl. Je to o nehodě, našem soudnictví, spravedlnosti a ano – i mojí zaujatosti pro věc. :) Předesílám zároveň, že se nesnažím ani v nejmenším vzbudit v tobě, laskavý čtenáři pocit, že se jedná o nestranný popis, naopak, píši to jak to vidím já, ze svojí perspektivy. Soudci, kteří by měli být nestranní to vidí z jiné perspektivy a protistrana – no tak ta jistě stojí na opačném břehu naší názorové řeky. Existují ovšem fakta, která v tom tekoucím těstu „čí je to vlastně vina“ fungují jako opěrné body. Nebo by alespoň měla tak fungovat, názor si prosím udělejte sami.
Puník Reichel
Proč rád jezdím na dovolenou do zahraničí?
Protože se tam cítím jako vítaný host. Letos na dovolené jsem projel Německo, Rakousko a Itálii a všude se k člověku chovají mile, s úctou. I když se zastaví jenom na sklenku vody nebo Spritu, aby poseděl, osvěžil se v odpoledním vedru a pak zase „táhnul dál“.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 48
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2457x