Drobné zubní intermezzo...

Už se zase blíží doba, kdy budu muset se zuby „do servisu“. V extrémním případě si mě doktor prohlídne, vyzkouší záludně vypadajícím „forichtungem“ pevnost plomb a pokud bude všechno v pořádku, poděkuje za spolupráci a sdělí mi další termín servisní kontroly. V daleko běžnějším případě se mu pak nebude pozdávat pevnost plomby, nebo odhalí čerstvý kaz, se kterým bude potřeba radikálně skoncovat.

http://lifestyleezine.com/blog/dentists-hamilton/2009/10/08/choosing-a-hamilton-dentist/

Vzpomínám si, jak jsem byl u dentisty naposledy. Mimochodem, mám výborného dentistu, jediného za celý život ke kterému jsem ochoten chodit nejen v pravidelných intervalech, ale i dobrovolně. Takže následující líčení prosím berte jako dramatickou rekonstrukci. :)

Je ospalé ráno, vstávám, letmým pohledem na mobil kontroluji, co mne čeká jako první věc. Na displeji vidím - „Zubař“. Chladná ocelová jehla strachu mi projede tělem od hlavy až k patě a zanechá na jazyku kovovou pachuť. Polknu a zjišťuji, že jsem nečekaně rychle probrán. Vstávám a dělám vše potřebné pro to, abych se dostal k lékaři včas, upraven a v hygienicko-společensky akceptovatelné formě.

Jak ráno jednu autem, pozoruji provoz, lidi na chodnících a zastávkách a myšlenkami utíkám někam bokem. Ještě když stoupám po schodech, tak jsem v relativní pohodě. Zatracenej Einstein, s tou svojí relativitou. Beru za kliku a vcházím od čekárny, saturované nějakým druhem desinfekce. Tohle je ten moment, kdy jsem se obvykle rozplakal jako malá holka a prakticky zakapalnil své tělo, jenom aby mě nikdo neudržel a mohl jsem vystříknout pryč z tohoto sterilního předpeklí.

Ale dnes ne. Sedím, zhluboka dýchám a mám strach. Z čeho vlastně? Z bolesti? V porovnání s mými předchozími zubními řezníky je tenhle dentista virtuos par excellence. Tedy né, že by mě občas něco nezabolelo, to bych lhal. Ovšem když jsem byl malej a něco mi dělali na zubech, pravidelně jsem si nechával dávat utišující injekce, z nichž první jsem dostával formou šipky vržené do zad při pokusu o útěk.

Tyto injekce mne naplňovaly klidem, že to sice bude bolet, ale snesitelně, přestože déle. Když jsem si o to samé řekl „nedávno“ svému zubaři a injekci dostal, čekal jsem nějaký zázrak medicíny, takzvanou „bezbolestnou“. Kdybych jí dostal, tak bych chodil na zubní kontroly jako do oblíbené kafetérie, kde mi místo kávy naúčtují utišující prostředky, bělení a opravu chrupu. Běžná věc. Tedy taková byla alespoň moje představa.

„Opravdu to chcete?“ zněla první otázka lékaře na mojí žádost o injekci. „No jasně doktore, perte to do mě, dokud nebudu mít hubu jako Stallone!“ trval jsem si na svém. Tak – hubu jako Stallone jsem měl během pěti minut, akorát ta muskulatura chyběla a tak se z čekárny do křesla vrátilo cosi, co z jednoho profilu připomínalo neurotického boxera se svěšenou, slintající hubou a z opačné strany mírně pobaveného účastníka, jenž právě vyhrál lístky do první řady.

„Teď si na mě bolest nepřijde!“ pomyslel jsem si a snad poprvé se opravdu pohodlně uvelebil v zubařském křesle, očekávajíc již jen příjemné chvíle. Pokud pominu různé nedůstojné úhly a to že jsem měl pusu otevřenou dokořán víc než šestnáctka na popovým koncertu, tak celý zákrok probíhal celkem v klidu. Pár vrtnutí, lehce orajbovat, vystříkat, vysušit, vyplnit, zkousnout – „Dobrý?“ „Dobrý...“, zaplatit a šup ven na vzduch, mimo dosah vše prostupujícího pachu desinfekce.

Vždycky když vyjdu z ordinace s JASNOU instrukcí „Dvě hodiny nežrat!“, dostanu chuť snad na úplně všechno. Pečený vepřový koleno, zmrzlina s oříšky a další laskominy. Ale věřím že je to jenom psychika, kdyby mi doktor řekl „Dvě hodiny nesrat!“, tak věřím že naseru prvního člověka ve dveřích způsobem sobě vlastním, tedy že bych mohl pokračovat plynule na chirurgii a uzavřít kruh tím, že bych se vrátil k zubaři, podal mu hrst svých zubů a omluvně zašišlal „Sorry, doktore, znova...“. Hlášení z amplionu „Doktor Rubik, na sál!“ by pak už byla taková hezká tečka, za tím naším případem.

Stojím tedy venku a snažím se dostat svoje chuťová extempóre pod kontrolu vnitřním slibem, že za dvě hodiny si dám COKOLIV na co budu mít chuť. Sedám do auta, jedu do práce a najednou, lehké cuknutí ve tváři. Zhodnotím situaci před autem, podívám se na sebe do zpětného zrcátka a musím se smát tomu, jak debilně vypadám. A zatímco první slina opouští s grácií můj koutek, věnuji se opět řízení a připraveným papírovým kapesníčkem si zachovávám důstojný, neposlintaný vzhled.

Cestou do práce se mi ale v puse začíná objevovat stále silnější tlak, dáseň přichází k sobě.  Za dvacet minut už nadávám, kde se sakra ta dáseň courala, že když přijde k sobě tak bolí jako moje žena po sportovním víkendu. Za hodinu, kdybych byl pes, tak brousím xichtem po koberci, nebo se snažím rozkousat nohu u stolu... „Co to (celá dlouhá řada sprostých slov a ultravulgarismů, kterých vás ušetřím) je?“ říkám si zoufale. „Ten vůl mi snad vyrval dáseň a dal mi místo ní kus ramínka!“

Beru si milosrdný Ibalgin a teprve až když je mozek schopen myslet na něco jiného než co se děje v dásni si uvědomuji lékařův dotaz „Opravdu to chcete?“. „Von to neni takovej vůl, von mi to řikal...“ uvědomím si vzápětí s malou mentální omluvou svému lékaři. Teda, že to ale bude až takovej „fičák“, to jsem nečekal, má zkušenost z mládí hovořila pravý opak.

Zatímco se mi tedy výraz tváře vracel zpátky do původního stavu, umínil jsem si, že příště si žádnou injekci dát nenechám, protože můj dentista je natolik šikovnej, že v porovnání stupně způsobené bolesti suverénně vítězí.

Jenže příště... Příště mi trhal osmičku vlevo nahoře. A protože bych nerad svého doktora v afektu bolesti jakkoliv zahubil nebo odradil od dalších zákroků v mých ústech, nechal jsem si statečně injektovat další anestetikum. Nicméně můj strach ze zubaře mne již prakticky opustil, protože teď už vím, že lepší – už to nebude.