Mé ráno...

Spím a sním o náročném obchodním jednání. Slyším šramot, který na jednání nepatří. Přiotevřu oko a tam sedí PŘÍŠERA STRAŠNÁ CHLUPATÁ!! Zavřu oko, mé startující vědomí se zastydí za to, že se mi nezdá o lepých děvách nebo slunných plážích, ale o byznysu. Chvilka studu a najednou se mé nově nabyté vědomí přesouvá na to, co jsem vlastně viděl. Otevřu obě oči a tam pořád sedí PŘÍŠERA STRAŠNÁ CHLUPATÁ!!  Srovnám si perspektivu o 90° a zjistím, že to není příšera strašná chlupatá, ale náš malilinkatej pes, trpělivě a zblízka hledící do mé oteklé tváře.

ráno u Macochysoukromý archiv autora

Usměju se, což Nella, náš pes kvituje s nadšením a takovým bleskem mi strčí jazyk do pusy, že nejen nestačím říct ani „jablkový koláč“, ale dokonce se nestihnu ani nadechnout. Říká se, že myšlenka je nejrychlejší věc na světě. No jazyk našeho psa, je její pomalejší brácha, který ale nezůstává o moc pozadu. Poté co se nosem nadechnu, pusu mám křečovitě sevřenou proti dalším láskyplným útokům psího jazyka, řeknu „Nello FUJ!“, čímž zahajuji svůj den tífm, že se dobrovolně pasuji na „fuj“. A protože je mě kousek, možná to u „fuj“ neskončí a plynule bych se mohl prohlásit za „fujtajbl“.

Nízko posazená startovní laťka slibuje, že den bude úspěšný a že od teď už se mi může jenom dařit, hůř už na tom nebudu. Věnuji psovi poslední pohled a myšlenku, co si asi myslí, když tu sedí nehnutě jako socha s hlavou připitoměle skloněnou ke straně a pokouším se opatrně otočit na druhou stranu, abych si udělal pohodlí. V průběhu nikterak pomalé otočky jsem počastován psím jazykem do ucha, čímž je mi zodpovězena otázka, na co ten pes myslel.

Snažím se nemyslet na to, k čemu všemu používají psi jazyk, co všechno jsou ochotní olíznout nebo vzít do tlamy a jako zoufalý obránce držím vlastním tělem dveře, kterými se jako beranidlem snaží dostat do mé hlavy myšlenka, že ten samý jazyk používají psi k intimní hygieně. A nemusí to být vůbec dávno.

Dávám petlici na těžce zkoušené dveře a otáčím se k nim zády. Rozléhá se přede mnou široký a solí vonící oceán možností, co si ještě můžu nechat zdát sladkých pár desítek minut předtím, než se zvednu a prohlásím, že je čas jít do práce. Po pláži přede mnou přeběhne lepá děva, ne nepodobná mé, stejně lepé ženě, vidím palmy, dostávám chuť na kokosové mléko. Už nakračuji směrem ke kokosům, když slyším cvaknout dveře ložnice a z obýváku se ozývá Bosch, Bosch, Bosch Boschské ráno! Dvojice Hezucký – Mareš prožívá vrchol své ranní show, zatímco má žena prožívá svojí solidní nejistotu, zdali v tom co má na sobě vypadá dostatečně dobře.

Protože máme valnou většinu věcí v ložnici, neochotně, leč trpělivě se snažím rozloučit s kokosy a obejmout svou širokou mentální náručí pány Patrika a Leoše. Vím, že má žena před sebou má ještě několikery neúspěšné kostýmové zkoušky a protože to je jedinečná příležitost vidět ji ještě ráno ve spodním prádle, nechávám pláže i Evropu 2 sobě napospas, otevírám oči a zřím krásu své bytosti vyvolené.

Jemně hladím očima krásnou křivku jejích boků, hladím pohledem její záda až pod prdelku a najednou mi po zádech nepřeběhne mráz, ale pes. Čímž končí naše komédie, žena se obléká a pes přede mne se tiše šine. Protože nejspíš čeká průser, tak se plazí, jako ten nejvíc nejnenápadnější pes, kterej kdy ťapkal po téhle planetě. Ještě chvilku a byla by prakticky neviditelná. Do té doby ovšem, má dost tlusté sklo, takže skrz ní není vidět a tak jí konejšivě tisknu k sobě a pomalu hladím. Natáhla se jak špageta a opřela si o mě hlavu, evidentně spokojená s výsledkem své plíživé práce.

Teprve teď mi dochází, že Patrik s Leošem „soutěžili“ o nějakou ledničku značky Bosch. Soutěžní otázka byla, zdali jsou potraviny vevnitř uskladněny na nerezových policích, policích z bezpečnostního skla, nebo zdali levitují pomocí zcela nové technologie. Jakkoliv mi přijde úsměvná myšlenka levitujícího otevřeného krabicového mléka, s obsahem levitujícím již mimo krabici, přistihuji se, že by mohlo být velice hezké mít vnitřek lednice z nerezu, nebo – Bůh žehnej tomu kdo by to čistil – kartáčovaného chrom-niklu. Nicméně správnou odpovědí „bezpečnostní sklo“ se vracím zpět do reality a patřím na svou ženu, kterak opět vplouvá do ložnice změnit svůj model.

Původní řecký styl bílého plátýnka se střídmým designem na kalhotách i košilce je během několika okamžiků směněn se šatníkem za poněkud retro, ale slušivý model tmavě modrých jednodílných šatů s bílými puntíky. Myšlenka „mám hezkou ženu“ je poněkud narušena rotací psiska na záda, což je jasné neverbální sdělení „důvěřuji ti, tak mě koukej hladit po bříšku, nebo se zase začnu vrtět“. Hlavou prolétává název filmu „Vrtěti psem“. Ne zcela úspěšně se snažím rozpohybovat paměťové rezervoáry a vzpomenout si, o čem ten film vlastně byl. Jako první se vynořuje z mlhy nikoliv gorila, ale nezapomenutelný Dustin Hoffman, krátce následovaný zabijáckým (a pro mě neméně oblíbeným) ksichtem Roberta DeNiro.

Snažím se chopit za tři vodítka, název filmu plus dva herci, o čem ten film vlastně mohl být. Vrtěti psem... Muselo to být něco stejně provokujícího a matoucího, jako ten název, vždyť obvykle vrtí psi ocasem! Ano! Bylo to o manipulaci s médii a veřejným míněním! Pohyb upoutává, tedy v případě, že prezident udělá průšvih a „pes začne vrtět ocasem“, je potřeba odpoutat pozornost a začít vrtět něčím daleko zajímavějším – tedy psem. Spokojen se svojí dedukcí se otáčím na záda a dělám si mentální poznámku, že si to budu muset ověřit na internetu, jestli mne paměť nešálí, abych jí už dal pokoj. Nella se tváří jako ztělesněná spokojenost.

Do ložnice opět vchází žena, řečí těla vyjadřující mírnou nespokojenost. Nemusím ani hádat s čím. Klekne si nade mne, oběma rukama jí vjedu do vlasů a pohladím po šíji, dáme si hubičku a chvilku na sebe koukáme. Pak se zvedne a jde si vymyslet nový kostým, aby se na jevišti svého života cítila pohodlně a krásná. Opět sjíždím křivky a nejsem dalek toho, sjíždět celou ženu. To bychom ale oba přišli pozdě, takže bychom již nemohli u našich zaměstnavatelů viset na nástěnkách v sekci „naši nejlepší“.

Zaháním tedy vilnou myšlénku na prznění své samice a používám imaginární froté ručníky, jak nám to radili v Básnících. Hezké a poetické filmy. Myšlenky sklouzávají k zesnulému Ladislavu Smoljakovi a vilné myšlenky jsou velmi efektivně nahrazeny hlubokým smutkem... Už se kácí v mém oblíbeném lese českých velikánů... Ach jo, život umí bejt kurva a pěkně šlehnout bičem, až vhrknou slzy do očí.

Zrovna minulý týden jsme s kolegou v akademické debatě dospěli k závěru, že není na světě moc lidí, kterým bychom šli na pohřeb. Nejdřív jsme si mysleli, že nikdo takový vůbec není, ale po nějaké době přemýšlení jsem řekl, že Svěrákovi bych na pohřeb šel. A vůbec, každému ze souboru Divadla Járy Cimrmana. Jsou to lidé, kteří mají své chyby, ale celý život rozdávají kvalitní humor, dobrou zábavu a krásnou češtinu, podle mého jsou všichni národními poklady. Můj čas je velmi drahý a soukromý čas velmi vzácný, ale „Cimrmanovcům“ patří všechna čest a to nejmenší jak anonymně vyjádřit svůj hluboký respekt je, sebrat se a jít je pozdravit na cestě poslední. Poděkovat za to, že byli, jací byli.

Abych si zlepšil náladu, setřásl chmuru a všudypřítomného psa vstávám, a vrávorám na místa, kam i král musí pěšky. Provádím očistu a myslím na to, že budu muset zase otřít umyvadlo aby se blyštilo, vodovodní baterii aby dominovala a svůj obličej, aby mi nepadaly studené kapky vody na mé pohodlným životem nafouknuté břicho.

Osvěžen opouštím toaletní komnaty a zvažuji, jestli mám hlad na snídani nebo ne. Obvykle nesnídám, ale abych potěšil svou lepší polovičku, snažím se občas do sebe ráno něco narvat. Podle mě ten, kdo tvrdí že snídaně je základ dne musí házet lopatou, protože kancelářská krysa jako já s jejím minimálním výdajem energie rozhodně nepotřebuje vydatnou snídani. Notabene, když se do ní musí nutit a každé sousto ztěžka polyká. Ještě tak se ráno napít, aby člověk doplnil tekutiny a rozproudil metabolismus, ale házet do ještě spícího žaludku jídlo hned po ránu, je jakoby vás někdo prudce vzbudil a hned vás nutil běžet. Při takovém běhu bych nejspíš trefil čelem kandelábr, takže jsem ke svému žaludku milosrdný. Snad mi to experti na výživu prominou.

Napiji se tedy včerejšího chladivého čaje, věnuji pohled na svojí teď již freneticky pobíhající ženu, která si shání vše, co potřebuje pro úspěšný den. Klíče, rtěnku, papíry, kde je sakra ta kabelka? Tahle né, ta se mi nehodí k šatům, potřebuju tu jinou, tu s tím krátkým madlem...! Nikdy jsem se nenaučil orientovat v šatníku své ženy, natož abych „znal jménem“ její boty a kabelky. Protože ale cvičím svojí paměť a nezkušené oko fotografa, či bývalého AirSoftového snipera, většinou si pamatuji kde co po bytě je a jak to vypadá, takže jsem poměrně často schopen určit o co jde, a na základě jejího bazálního popisu nasměrovat svojí panikařící samičku správným směrem.

Loučím se se ženou, která vzápětí odbíhá do práce. Cestou od právě zabouchlých vchodových dveří si všimnu čerstvé krabičky jejích cigaret a pomyslím si, zdali bude líná jako já a koupí si raději krabičku druhou, nebo zdali jí to nedá – a už slyším klíč v zámku, beru do ruky krabičku a beze slov, pouze s úsměvem a polibkem jí podávám ženě. Ta se též beze slov usměje, nechá zmizet krabičku v nepochopitelně mělké kabelce a s tímto malým, všedním zázrakem definitivně mizí za zavírajícími se dveřmi.

Sedám si k počítači, klikám na oblíbené odkazy, ale nechce se mi ještě nic číst, chce se mi přemýšlet a pomalu startovat. Srkám studený čaj a pomalu se začínám shánět po věcech, které si dnes vezmu na sebe. Na první dobrou, žádné zrychlené výměny kostýmů. „Mám dnes jednání?“ ptám se sám sám sebe v duchu. „Nemám, pohoda.“ odpovídám si vzápětí a začínám drobné přetahování o své džíny se psem. Přestože je to pro Nellu boj předem prohraný, přesto ho nevzdává a alespoň mě výhružně pozoruje, zakousnutá do lemu nohavice, zatímco se touto nohavicí snažím opatrně provléknout nohu. Ještě naposledy zatřepe hlavou zleva doprava, aby se ujistila že džíny jsou dostatečně zardoušené a tím pádem bezpečné k nošení a mohu je dotáhnout a sepnout opaskem.

Volba trička je otázkou šáhnutí po prvním čistém tričku nahoře mé hromádky oblečení. Naštěstí je světlé, takže dnes v tom vedru neuhynu. Nella cajdá vedle mě z místnosti do místnosti a dělá mi společnost, zatímco já dopíjím zbytek čaje, beru klíče od auta, kabelku a vyrážím budovat reálný kapitalismus.

Ano, četli jste dobře. Kabelku. Nejsem zrovna metrosexuál, ale shledal jsem, že je báječné mít všechny věci na jednom místě a přitom volné kapsy. Kapesníčky, kondomy, mobil(y), propiska, náplast, balení Ibalginů, klíče od auta i domu, svačina, dokonce i pilníček na nehty a osvěžující vlhčený ubrousek – to všechno se vejde do pánské kabelky. Abych mohl jako správný gentleman nabídnout dámě čistý papírový kapesníček, nebo pilníček když si zatrhne nehet... Abych měl čím psát, či přelepit drobné zranění... Kondomy komentovat nebudu, ale patří k základní výbavě, přeberte si to jak chcete. ;) :)

Protože ale módní návrháři moc pánských kabelek nevytvářejí, nechápajíc na co čekají pořídil jsem si fotobrašnu jako pánskou kabelku. Jednak se mi do ní vejde můj foťák a jednak, když foťák nenosím tak je to lehký a poměrně elegantní doplněk, který sice nenadchne, ale zároveň neurazí ať už k formálním, nebo neformálním šatům. Na rozdíl od své ženy, která ranním sháněním připomíná driblující kybernetickou myš, já pouze bafnu kabelku a jdu.

Cestu do práce volím po dálnici, touhle dobou to sice již bývá zpravidla parkoviště, ale jedu včas, nepospíchám a užívám si voňavého ranního vzduchu a pohody, alespoň do doby, než se přede mne nacpe nějaký náklaďák, který snad jezdí na starý hardy nebo co. Bože to je smrad. Zavírám okénko a klimatizační okruh auta tak, aby mi zbyla alespoň vzpomínka na čistý vzduch a snažím se nenápadně předjet smraďocha, aniž bych výrazněji porušil dopravní limity.

Parkoviště z dálnice dnes sice není, ale provoz je celkem hustej, takže moje plíživé předjíždění působí přirozeně, v rámci dobré nálady si troufám tvrdit, že nenuceně. Uvědomuji si, jaké mám štěstí že mám kvalitní a tiché auto, že do práce mohu jezdit právě autem, aniž bych se musel tísnit s ostatními cestujícími v MHD. Trochu studu za přispívání k emisím hluku a prachu, hodně sobectví z dobrého pocitu, že můžu. A také z toho, že jedu klimatizovaným vozem, vlastním tempem, sedačka, na které sedím nikdy nepoznala moč opilého cestujícího, volant, kterého se držím nikdy nedržela špinavá a mastná ruka a do obličeje mi nechrchlá někdo, pro koho je nemocenská přílišný luxus a tak raději nemoc přechází. Ano jsem sobec a hovím si v tom.

Přijíždím do práce, ve které je klid, nikdo po mě nic nechce, pro jistotu kontroluji e-maily, zdali nějaký nešťastník nemá problém, se kterým bych mu mohl pomoci. Otevírám dveře na zahradu, dlouze sleduji nebe a zahradu a dýchám opět ten svěží vzduch. Nemůžu říct, že bych se těšil na polední pařák, ale ve světle čerstvé vzpomínky na „prochcané jaro“ mi to přijde jako fajn změna. Alespoň mým oblíbeným moravákům odlehne, řeky se zase vrátí do koryt kam patří a zase ta naše česká krajina bude mít šťavnatý, kouzelný ráz. Ano, na to myslí "cajzl z Prahé" a pozdravuje dobrosrdečnou Moravu. :)

Vzpomínám na Vesničko má středisková, na pana doktora jak jede autem a povídá Karlu von Banhoff – Karle, tohle není zem, to je zahrádka... A jestli máš srdce, tak to musíš cejtit...

Příjemně naladěn sedám k počítači a začínám psát tento blog...