Věra a neVěra

Už nějaký ten pátek šlapu po světě a protože mě (mimo jiné) zajímají sociální interakce dovolte mi, laskaví čtenáři, se zamyslet nad fenoménem nevěry. Nežádám, abyste se mnou souhlasili, očekávám že v tomto ohledu mám názor stejný jako někteří, a naprosto opačný než jiní, tak, jak už to s názory bývá. O co vás ale žádám je, abyste se zkusili vcítit i do pohledu opačného názorového tábora, než je ten "tradiční".

http://krystaliciouss.wordpress.com/2009/08/04/temptation/

Bod první – svéráz národního lovu

Toto je nejvíc známá forma mezipohlavní interakce, každý jsme jí zažili nebo se o ní alespoň pokusili – jedná se o samoúčelné poznávání širšího spektra bytostí opačného pohlaví. Zde se rovnou omluvím naší gay a lesbické komunitě, na vás to samozřejmě platí taky, pouze by se mi to v homogenních svazcích hůře rozlišovalo, takže kvůli své lenosti si dovolím vás „vynechat“. Nicméně sami víte, že i ve vaší společnosti to funguje na velice podobných principech, takže věřím, že to co tu hodlám hlásat bude zajímavé čtení i pro vás. ;) Takže zpátky k lovu. Když se jedinec, bezpohlavně řečeno, vyvíjí a pochopí, že pindík a prcinka nejsou jenom na čůrání, ale že se s nimi dá dělat celá dlouhá řada zajímavých prostocviků, velice záhy mu také dojde, že ve dvou se to lépe táhne. Začne tedy sobě hledat vhodný protějšek, se kterým by se dalo experimentovat a zjišťovat, co komu dělá dobře a co ne. V tento moment se také začne projevovat, zdali je člověk „introvertní“ nebo „extrovertní“ a to v tom smyslu, že existují jedinci, kteří „do toho jdou“ proto, aby sami pocítili potěšení – to bývají většinou muži, ale zdaleka to není pravidlem, a ty tedy nazývejme „introverty“. „Extroverti“ naopak „jdou na věc“ proto, že mají radost z potěšení druhého a zatímco „introverti“ SI dělají dobře, „extrovertům“ dělá dobře DĚLAT DOBŘE. A to opět bývají povětšinou ženy, už z principu své křehké duše, přirozeně připravené na starání se o potomstvo. Tato potřeba je tedy živena příjemnými pocity plynoucími z toho, že tomu druhému je fajn. (Viděno touto optikou, jsem já sám průměrná žena :)) ).
Z mého mužského pohledu, který je mocně ovládán egem, mi dělá dobře na toto ego, když se mi podaří „zařídit“ u protějšku orgasmus, říkejme mu lidově „óčko“. Čím lepší óčko partnerky, tím víc se cítím naplněn a uspokojen. Jakkoliv tohle ale může při pohledu „zvenku“ vypadat jako ideální stav, nenechte se mýlit – jsem stejně sobeckej a egoistickej, jako většina ostatních chlapů a dělám to ze stejně nízkých pohnutek. Abych se prostě cítil jako chlap. Jenže již někdy na střední škole jsem si řekl, že heslo „když dva dělají totéž, není to vždy totéž“ se dá použít i obráceně a tak přestože dělám ve výsledku stejnou věc, zvolil jsem si jiné pohnutky, jiné struny které se ve mě rozezní, když „to klapne“. A přátelé přiznejme si to, vyvolat u ženy kvalitní óčko je komplikovaný, citově i fyzicky náročný projekt, u kterého nikdy není zaručeno, že dojde naplnění. Abych tedy vylepšil statistiku úspěšných „projektů“, bylo potřeba testování v polních podmínkách. Čímž nemám na mysli, že bych našim těžce pracujícím zemědělcům válel jejich nesklizenou úrodu a snažil se být za kance na každé mezi – myslím tím, že bylo potřeba otestovat dosažené praktiky na více partnerkách, abych měl jakýsi statistický přehled co je „metoda ověřená praxí“ a co je jenom drobná úchylka aktuální partnerky. Slovo úchylka zde prosím neberte jako něco nízkého, slizkého a nepatřičného – úchylky českých holek od „statistické většiny“ jsou většinou drobné a jsou příjemným zpestřením na poli sexuální konzumace. Každá taková úchylka navíc hezky dotváří obraz ženy, dotváří ho ale ve skrytu soukromí a intimity. Je to něco podobného, jako když se díváte na obraz od Moneta a vidíte ho v celé jeho kráse a pestrosti, pak ho ale otočíte a vidíte Monetův vlastnoruční, jednoduchý podpis na hrubém plátně – je to něco, co vidí jenom hrstka lidí, a vy jste máte tu čest vidět tuto skrytou věc také. Ne každý totiž samozřejmě může sundat ze zdi Moneta a podívat se, co má na zadní straně, aniž by se spustil alarm, a přiběhnuvší ochranka mu nelískla takovou facku, že by se vrátil s botama od sněhu a banánem v ruce.
Takže zpátky k polnímu testování. Když dva dělají totéž, není to vždy totéž – zatímco „introvert“ loví partnerky pro vlastní potěšení, ať je v tom jakkoliv dobrej, málokdy si z těchto partnerských eskapád a mladických nerozvážností odnese víc, než příležitostnou pohlavní chorobu. Jakožto „extrovert“ ze svého úhlu pohledu mohu říct, že každá holka, která mě vpustila k sobě do komůrky v podstatě pomohla svým následovnicím, protože jsem se od ní naučil další trik, zopakoval si osvědčené metody a často i zjistil, že se musím ještě hooodně učit. To musím ostatně dodnes, jakkoliv se již považuji za zkušeného průkopníka českými ložnicemi. Jako tenká červená nit Ariadnina klubíčka se mi tak vine labyrintem mých avantýr poznání, že ženy jsou pestré jako sám život a že každá z nich je originál hodný respektu a úcty. Ne všechny jsou samozřejmě zkušené, ne všechny si umí sex pořádně užít, jsou i případy, které by na sobě měly opravdu zapracovat, protože takhle to dál nejde, ale na druhou stranu, když je holka chladná, nejspíš je to tím, že leží pod nulou. ;) Takže i my chlapi na sobě máme co zlepšovat, aby se z nás, binárně řečeno, staly z nul jedničky. Ano, jsem ajťák a je to na mně vidět, omlouvám se všem humanitním typům, kterým tohle přijde divný.
Aby tedy chlap byl v posteli co k čemu, musí být promiskuitní. Protože sorry, přestože se rodíme s dvěma koulema, ani jedna z nich není křišťálová a těžko tak můžeme číst budoucnost a myšlenky, potřebujeme „workshopy“, ve kterejch získáme technický znalosti a dovednosti. A ruku na srdce, holky jsou v tom s náma, i ony jsou zvědavý a rády by věděly, jak na to, takže říkám rovnou, že jsem alergickej na pokrytectví typu, že „chlap zahejbat může, ale ženská ne“, nebo že „u chlapa je víc ženskejch normální, ale z holky to dělá couru“. Nasrat. Když můžou chlapi, ženský můžou taky a není na tom nic divnýho, ani ujetýho. A chlap, kterej sám zahejbá ale svojí ženě udělá doma peklo kvůli její nevěře je prostě ubohej. Duchem malej, odpusťte mi tyhle odsudky.
Takže promiskuita je tedy svým zvráceným způsobem „sexuální výchovou v praxi“. Samozřejmě, je důležité používat ochranu. To není fráze, to je prostě fakt. Uvědomte si, že ani ochrana vás stopro neochrání, ale pořád vám bude držet od těla pěkný svinstva a až pak budete mít stálýho partnera, tak u něj už můžete „jet bez ochrany“. Cokoliv bokem, jakejkoliv experiment nebo úlet je prostě vaše zodpovědnost nejenom vůči vám samotnejm, třeba jste sebevrazi co žijou rychle a umřou rychle, a to je vaše věc, ale především máte zodpovědnost vůči každýmu, kdo vám nabídne svou intimitu. To nejmenší, jak mu za tohle můžete poděkovat, je vzít si tu blbou gumu a nedělat výjimky. Na to pak totiž můžete bejt hrdý. Né na to, že jste ošukali půl republiky včetně přilehlejch teritorií, ale na to, že jste udělali maximum pro to, aby tyhle aktivity zůstaly v rámci zábavy a nepřehouply se do vleklejch, nepříjemnejch a někdy i smrtelnejch průserů.
Takže promiskuita není nezbytně nutně špatná věc, i když samozřejmě nic se nemá přehánět a všeho moc škodí. Těžko si dovedu představit, že by nás na škole, ať už základní nebo střední, někdo učil jak se správně mazlí, kdy, kam a jak vstrčit prsty aby to nebolelo ale ba právě naopak, jak si správně lehnout nad ženou tak, aby jí člověk nezavalil ale zároveň mohl „fungovat“... Jak pracovat s jazykem, tlakem, rytmem, rukama, nohama, vlasama... Že ňadra nejsou jenom na kojení, ale že je to zároveň bezvadná hračka a co všechno se s nima dá dělat. Asi né, že jo. V tom věku člověk má od autorit určitej odstup a aby „to mělo cenu“, tak by musely probíhat praktický zkoušky, něco jako „pozemky“, nebo „dílny“. Ale jak? Naše paní učitelky, při vší úctě už nebyly ve věku ani formě, ve které bych se na ně tehdy nebál pohlédnout bez prádla, aniž by mne to poznamenalo na celý život tikem v oku, a trénovat to na spolužačkách taky dost dobře nejde, protože výuka je povinná, kdežto sex by měl bejt dobrovolnej. A nutit děti do sexu mezi sebou ani mně nepřijde správný a to jsem VELKEJ magor a volnomyšlenkář. Uff, rychle pryč od těch představ! Takže člověk může na škole získat určité obecné a teoretické poznatky, ale praxi si musí oddřít sám a ve svém volném čase. A aby to nebylo jednoduchý, přichází

Bod druhý – citová investice, aneb používejte ochranné brýle, nebezpečí úrazu

Sex jako čistě technickou věc jsme si tak nějak probrali a přichází okysličovadlo ve formě citu. Okysličovadlo proto, že pokud je ho tak akorát, tak nám ten celej vztah hoří silným, stabilním plamenem, který hřeje ruce, barví tváře. Když je ho ale moc, tak nám to celý bouchne do obličeje a my, s pahýly místo rukou a dírou v srdci padajíc na kolena s hlavou zvrácenou k nebi a řveme nešťastně „Prooooč?“. Nebudu teď rozebírat „proč to vybouchlo“, ale spíš „proč je to s tím lepší“. Protože cit dělá z bohapusté mrdačky něžné milování. Protože cit je to, co dva lidi k sobě dneska váže. Proto taky taková rozvodovost a partnerská nestálost – před dvaceti a více lety bylo partnerské soužití iniciováno citem, ale posléze přešlo v ekonomickou nutnost. Obzvláště pro ženy. Ženy, které dodnes nemají rovné příležitosti, ale které na rozdíl od dob minulých získaly nezávislost, svobodu, sebevědomí. Ženy, které se emancipovaly a feminizovaly, což nutně neznamená že by tvrdily, že všichni chlapi jsou sračky a že jen žena může spravedlivě vládnout. Nikolivěk prosím. Feminizace našich žen spočívá podle mého v tom, že si uvědomily vlastní hodnotu a nezávislost, ví že jsou jiné než my, muži a umí toho využívat – stejně jako my muži využíváme našich zbraní vůči nim. Za posledních pár desetiletí se tak stalo čím dál více pravidlem, že ženy s námi žijí, protože chtějí. Ne proto, že musí. My muži se tak musíme naučit opustit své absolutně dominantní pozice, které jsme si nevybudovali, které jsme zdědili od našich předků a vzali jako fakt – jistěže se nám z nich nechce ustupovat, vždyť je to tak pohodlné, že? Jak řekl Marek Vašut ve Vieweghově zpracování Románu pro ženy na téma nevěry - „Je to úspěšně fungující model prověřený stovkami generací, tak se ho doprdele nesnaž měnit!“. Kouzelné a ze života.
Není lehké najít si svůj „správný modus operandi“ v životě, nikdo vám nedá manuál „Jak je to správně“, protože svět se mění a my s ním. Co bylo správně před sto lety je už dneska passé. A touhle drobnou změnou, drobným vývojem společnosti si procházíme my všichni, někdo lépe, jiný hůř. Někdo změnu „táhne“, jiný zastává „tradiční hodnoty“, ale v průměru se ta změna prostě děje. Je to fakt, který pokud my, chlapi přijmeme a přizpůsobíme se mu, tak se nám v průměru všem uleví. Takže jakkoliv obdivuji své rodiče, že spolu vydrželi desítky let a jsou spolu dodnes, sám rozhodně nemohu říct, že bych v tomhle viděl ideál a že to tak budu praktikovat taky. Ovšem – mluvím z perspektivy chlapa 30+, až mi bude padesát, třeba budu mluvit úplně jinak. ;) Každopádně tak jako tak, i já chci partnerku, svojí jak já říkám „alfa fenu“, se kterou budu sdílet intimitu nejenom sexuální, ale především citovou. Nedělá mi problém sdílet sexuální intimitu, protože ta citová je pro mě cennější. Sexuálně mě málokterá dokáže zranit, ale citově, jakkoliv na povrchu působím jako hrubej, neotesanej drsoň, v jádru jsem křehkej princ Jasoň. Co je zajímavé, pokud se rozhlédnu po svých kamarádech a známých, překvapivé procento z nich se „chová jako chlapi“, ale v rámci domácí intimity se stálou partnerkou umí být „něžní jako holky“. Mám rád tyhle kontrasty. Chlap, kterej neumí projevit svoje city a chová se sto procent času jako drsoň je prostě... Nevyvinutej. Takže i já, jakožto sexuální predátor jsem rád, když můžu mít vedle sebe bytost které si vážím, s níž se citově sbližuju a se kterou se časem harmonizuju tak, že si pak rozumíme i beze slov. To je prostě vyšší level vztahu.
Na druhou stranu to ale zrovna u mě neznamená, že přestávám myslet na dívky a ženy ve svém okolí a prakticky bez mrknutí oka bych nebyl schopen se s většinou z nich vyspat, aniž bych „si bral práci domů“, rozuměj abych citově investoval u nějaké jiné slečny. Já tvrdím, že my chlapi máme „oddělenej pindík od srdíčka“, takže jsme schopní si to náramně užít s kamarádkou, klientkou, šéfovou, náhodnou kolemjsoucí holkou v klubu – ale neznamená to, že se do ní zamilujeme. Pokud budu mluvit za sebe, tak je to pro mě příjemné zpestření, hezký zážitek a netradiční zábava, ale rozhodně nebudu opouštět svojí alfa-fenu. Mimo jiné i proto, že na alfa-fenu mám velmi vysoké nároky co se povahy týče, všechny moje bývalé jsou osobnosti jedna vedle druhé a já jsem nesmírně hrdej na to, že jsem měl tu čest s nima strávit část života. I poté, co jsme se rozešli jsme opravdoví a upřímní přátelé. Stojí to ale desítky pokusů a omylů, je to dlouhé a komplikované hledání, protože nejenom že JÁ musím cítit, že je to ono, to by ještě šlo – ale to samé musí cítit i protějšek, což efektivně redukuje počet úspěšných splynutí duší, na zhruba polovinu z toho mála, kde je to vůbec možné. Z toho vyplývá, že alfa-feny si musí člověk vážit a pečlivě hodnotit, co si smí dovolit, co si smí dovolit skrytě a co když si dovolí, riskuje svojí alfa-fenu.
V naší společnosti tak platí jedno zlaté pravidlo, že o nevěře se nemluví. A to z toho jednoduchého principu, že „co oči nevidí, srdce nebolí“. Ať už si „odskočí“ chlap nebo ženská, toho druhého to většinou zraní. Nejen proto, že jsme sobci jako živočišnej druh, ale i proto, že existuje hrozba, že náš zahnuvší partner splyne nejenom pohlavně, ale především citově s tím, kdo v našem vztahu nemá co dělat. Toto riziko je zvlášť vysoké u žen a dívek, protože ony naopak mají „prcinku spojenou se srdíčkem“ a aby si byly schopny sex naplno užít, většinou jdou do toho i citově. Takže zatímco chlap si jde užít hlavně pohlavně, ženy ve své nekonečné komplexnosti a komplikovanosti to berou většinou „zgruntu“. Což bývá častým těžištěm nedorozumění na všech stranách. „Predátor“ si jde zašukat, „oběť“ to vezme osobně a zamiluje se, takže buď trpí ona, nebo její partner doma. Nebo oběť podlehne predátorovi a nezamiluje se, ale pak má výčitky a mrzí jí to. To je prostě špatně. Když už jdete do toho a hodláte podvést partnera, zvažte si to pečlivě, ať vám to stojí za to. A když už si řeknete, že vám to za to stojí, nelitujte nikdy toho, co jste udělali – užijte si to, osvěžte si vzduch ve vztahu, porovnejte v čem je vaše partnerka lepší a važte si jí o to víc. Stejně jako se zamilovávají holky, se ovšem může zamilovat i chlap, což je taky průšvih. Takže chlapi pravidlo číslo jedna – nepleťte si milenku s manželkou! I vaše manželka byla jednou vaše milenka a nepřejte si, aby se z vaší milenky stala manželka. První, co po čase zjistíte je, že... Je to ZASE MANŽELKA. A zase jí podvedete s jinou milenkou a nikdy-to-neskončí. Je jasný, že je na vás milenka hodná a milá, když vás vidí jednou za čas a neřeší s váma „provozní problémy“ typu kdo pojede nakoupit, kdy se vymaluje, kde vezmeme na dovolenou a kam pojedeme, jestli dát dítě na tenhle kroužek nebo na támhleten sport a podobně. Pokud to shrnu do jasnejch hesel, tak:
Nepleť si manželku s milenkou a vice versa. – Každá z nich je v jiný pozici, měj to pořád na paměti.
Manželka je kámoš, tvůj nejlepší kámoš, na kterýho se musíš umět spolehnout a kterýho ty podržíš až ona bude ve svrabu. – To, že tenhle kámoš má prcinu a klíče od společnýho bytu ještě neznamená, že je tu jenom on pro tebe a ne ty pro něho.
Milenka je na dobu určitou. – Jestli jí máš na neurčito a žena tě nebaví, rozejdi se se ženou. Jestli jí máš na neurčito a svojí ženu miluješ, nebo jí máš alespoň rád, vzchop se, a rozejdi se s milenkou a najdi si zase novou. Vést paralelní vztahy je nefér vůči všem tvejm samičkám.
Rozmysli si co děláš, připrav se na nejhorší a nikdy nelituj! – Pokud nejsi schopen nebo ochoten nechat alfa-fenu jít, když tě bude chtít opustit kvůli nevěře, prostě jí nebuď nevěrnej. Tečka.

Tyhle hesla platí i pro ženy, samozřejmě, jenom si otočte pohlaví. Ve větách, samozřejmě – žádný čuňárny! :)

Z mojí zkušenosti vyplývá, že když vám žena začne zahýbat, je to jasný signál, že s jejími city vůči vám je něco špatně. Pokud vám zahne jako jeden úlet, většinou se nic neděje, ale to se stejně nejspíš nedozvíte, takže žádná křeč...
Tedy obecně řečeno, pokud se partneři nedohodnou jinak, o nevěře se nemluví. To platí i pro ty pseudokamarády, kteří mají nutkavou potřebu informovat vás či váš protějšek, že vás nebo jí viděli tam a tam ve společnosti toho a toho a že se k sobě měli. Pokud jsem já byl v pozici takového kamaráda co vidí svého známého či kamaráda v náručí jiné, než obvyklé partnerky, tak jsem normálně přišel k těm dvěma a řekl jim, že ať už je mezi nimi cokoliv, měli by si tyhle projevy náklonnosti schovat, protože nejenom že na to nejsem zvědavej (což jsem byl a lhal jsem, abych vypadal drsně a chlapácky :) ), ale zároveň si toho může všimnout nějaká sojka práskačka a zadělat jim oběma na pěknou porci problémů, který jsou zbytečný. Ani jeden z nich nechtěl partnera měnit, jenom jim spolu prostě momentálně bylo dobře. Od té doby jsem je spolu neviděl a tak ani já nevím, co mezi nima bylo – co vím je, že partnery mají dodnes stejné a je jim s těmi partnery dlouhodobě dobře. Jakkoliv tedy nevěru považuju za společensky přijatelnou a normální, jakkoliv je vtipné pozorovat jak chlapi násobí počet svých partnerek dvěma, zatímco holky je dělí dvěma až třema, tak prostě platí, že průměrná ženská nechce vědět o nevěře svého partnera, protože jí to nejen uráží a ponižuje, ale zároveň to snižuje jejího partnera v jejích očích. A to je věc, která se špatně a dlouze napravuje. Čímž se dostávám k dalšímu bodu.

Bod třetí – Korekce optiky

Každá nevěra z určitého úhlu vypadá zle a špatně a z jiného celkem dobře a přijatelně. Je to otázka optiky. Co je pro jednoho válečník, vůdce a vizionář, je pro jiného debilní skinhead, co je pro někoho pragmatický politik je pro jiného prospěchář, co je pro někoho empatický sympaťák může být pro jiného sukničkář a sexuální predátor. Schválně nepoužívám slovo „děvkař“, protože to by jeho „dočasné partnerky“ pasovalo do role děvek, které za to berou peníze, což absolutně neodpovídá principu řekněme... Profesionálního záletnictví. Děvky, jsou v podstatě sociální pracovnice pro ty chlapy, kteří nemají ani čas ani chuť plést holkám hlavu, ví co chtějí a nechtějí kolem toho předvádět žádný tanyny a tanana, chtějí jít prostě rovnou na věc. Děvky mají jednu obzvláštní výhodu pro ženatý chlapy – děvka vám nebude psát zamilovaný SMSky, nebude vám volat na mobil když jste někde se ženou a dětma, pro děvku je to byznys. U děvky hrozí nejmenší riziko, že „se na vás nalepí“, zároveň ale u ní hrozí nejvyšší riziko, že si domů přinesete „suvenýr o který jste nestáli“. Je to přesně ten druh suvenýru, který se ženě jen velmi obtížně vysvětluje a vaše žena pak bude muset napřít svojí kreativní představivost vámi nabízeným směrem aby uvěřila, že jste to opravdu chytli na pánskejch záchodech při otěru o prkýnko.
Proto je pro život každého jednotlivce důležité, jestli chce ŘEŠIT, nebo VĚŘIT. Ti, kteří věří, sice občas nevěří svým očím, ale zase žijou vnitřně vyrovnaný život, protože prostě svému partnerovi věří. Naopak ti, kteří řeší, sami jednak spí dost neklidně, ale zároveň otravují život i věrnému partnerovi, který třeba ani nechce zahnout, ale řešič se hrabe v každém detailu jak babička v bolavým, jenom aby vyřešil, proč zrovna tohleto a jestli v tom náhodou není něco jinýho. Info pro řešiče – stejně nic nevyřešíte! Když vám partner chce bejt věrnej, tak vám věrnej bude – pokud nechce, tak není na světě síla (když nepočítám kastraci), která by mu v tom zabránila. Zbytečně ztrácíte čas svýho života, kterej můžete využít nějakým příjemnějším způsobem.
Každopádně ať už řešíte nebo věříte, počítejte s tím, že nevěře nezabráníte. Vnímejte partnera takového, jaký je a až vás to začne štvát, mluvte o tom spolu, snažte se najít nějaké východisko – nebo jděte od sebe. Dneska nemá smysl ztrácet krásný léta svýho života s někým kdo vás sere, a nechce se změnit. Místo toho můžete ten život trávit s tím, kdo vás třeba až tak nebere, ale na druhou stranu ani významně nesere. S kým prostě budete mít klidnou plavbu životem. Pokud tedy chcete být nevěrní, vracejte to svému protějšku něhou, péčí a pozorností a buďte vděční, že si můžete ve vztahu občas „vyvětrat“. Snažte se tedy opticky vypadat tak, jako že si sice občas někde vyhodíte z kopýtka, ale v celkovém obrazu stojí za to být s vámi. A neponižujte svého partnera svojí slabostí, že máte výčitky svědomí a musíte se mu svěřit aby se vám ulevilo. Vašeho partnera to nezajímá, i přesto, že vám může v náhlém návalu sebemrskačství tvrdit opak. Přetože tvrdím, že vztahy jsou společnost s ručením omezeným a člověk by nikdy neměl počítat s tím, že to vydrží nadosmrti, může se vám zadařit a do důchodu můžete odejít bok po boku - ať už jste si byli věrní, nebo ne. Hlavní je, že se holt nic nesmí přehánět.