Zamyšlení nad lítostí jako civilizačním fenoménem

Pozastavil jsem se tuhle u svojí přítelkyně nad tím, jak často jsou jí určité věci líto. Jak je jí líto věcí, bytostí (konkrétně našeho psa), lidí... Tedy ne, že by přítelkyně byla nějaká lítostivá, uplakaná rosolovitá troska, naopak, je to velice samostatná a divoká kočka a zajímavá osobnost - proto spolu ostatně také jsme, že... :) Věnoval jsem tedy trochu svého "mozkového času" tomu, k čemu nám vlastně lítost je a opsal velký myšlenkový půlkruh:

Na rozdíl od své přítelkyně určitě nejsem tak lítostivý, možná jsem při první myšlence chtěl říci až nelítostný, protože jsem si aktuálně nemohl vybavit, kdy naposledy mi bylo něčeho nebo někoho líto. Svých rozhodnutí nelituji, většinou je mám promyšlené a i pokud ne, když už něco dělám, tak vím proč to dělám a nelituji, ani když kvůli tomu o něco přijdu, něco podělám, nebo někomu ublížím. Beru to tak, že mě taky lidi ubližujou, takovej je holt život a pokud to jeden nedělá úmyslně, tak není co řešit, "shit happens", jak by řekli američani.

Nicméně čistě filozoficky vzato, k čemu nám je, že je nám druhého líto? A co je to vůbec za pocit? Jak ho uchopit? Každý asi cítíme lítost svým zvláštním způsobem jinak, ale obecně vzato si troufnu tvrdit, že lítost je sdílený pocit neštěstí, nejčastěji podbarvený nezvratností "osudu", nebo dalšího vývoje událostí. Je nám líto obyvatel Haiti - ničím se neprovinili a přišli o všechno, mnohdy i o život. Je nám líto civilních obětí válek, katastrof, týraných domácích zvířat, dětí, je nám líto vlastních chyb i vlastních nedostatků.
V základním sociálním kontextu tak lítost funguje jako spouštěč vlastního přičinění se, aby se nedělo bezpráví na slabých, nemohoucích a znevýhodněných, abychom jako sociální tvorové byli schopní zakročit když jeden z nás překročí určité konvenční hranice. Lítost funguje jako citová pojistka, která má jako páku osobní statečnost a díky této páce jsme schopní překonat vlastní strach a vlastní pohodlí, jsme schopní zastat se člověka před agresorem, darovat část našich těžce vydělaných a stejně těžce zdaněných peněz ve prospěch někoho, koho vůbec neznáme a ani vlastně znát nepotřebujeme. Což je dobrá věc. Jedna z věcí, která dělá z člověka kulturní bytost, fenomén, který po malých krůčcích zvyšuje naší úroveň a zjemňuje naší civilizaci. Při pohledu do historie je toto vidět nejmarkantněji - ve středověku byly popravy a mučení věcí veřejnou a v podstatě lidovou zábavou. Dneska, kdyby někdo vláčel historickým centrem Prahy někoho za koněm, nebu mu rval žhavýma kleštěma maso z jeho těla na Staroměstském náměstí, dočkal by se asi reakce davu, která by byla naprosto opačná než ta, kterou by reagoval středověký dav. Stejně tak zatímco ještě v minulém století bylo na vesnicích tisíce a miliony hospodářských zvířat a lidé se k nim chovali tak, že to pro ně byl zdroj obživy a pracovní síly a bylo běžnou praxí dát zhruba jednou týdně vybranému králíkovi záušáka, stáhnout ho z kůže a pozřít jeho pečínku k nedělnímu obědu, dneska už se tohle děje poměrne zřídka, králíci mají jména a slouží spíše pro potěchu svých chovatelů. Tedy ne, že by se dnes tu a tam z nějaké vesnice nevznesla králičí dušička do králičího nebe, ale počty těchto dušiček výrazně klesly, stejně jako klesly počty koz, ovcí, krav, husí a slepic.
Naše civilizace dospěla do fáze, kdy si můžeme dovolit maso prakticky každý den, a protože nemáme dost času na starání se o zvířata, raději si toto maso koupíme v obchodě, chlazené, balené, zdravotně nezávadné, bez parazitů a bakterií, vykoštěné a odosobněné. Přece jenom je něco jiného vzít z regálu rodinné balení šesti kuřecích prsních řízků, a něco jiného je chytit slepici, setnout jí hlavu, odrat od peří, vykuchat, naporcovat - a mít dva prsní řízky. A to nemluvím o péči o slepici od kuřete, aby byla zdravá, dobře živená, aby jí neodnesla liška nebo sousedovic Azor... Prostě je fakt, že nám vyhovuje průmyslové zpracování masa, je to pro nás jednodušší a lehčí. A neřešíme, JAK se to maso zpracovává, co se děje se zvířaty na jatkách, jaké mají podmínky ve velkochovech. Sem tam se to ale přece dozvíme, většinou od lidí, kterým je těchto zvírat LÍTO. Ukazují nám hrůzostrašné obrázky porážených a porcovaných prasat, krav, slepic a sami jsou tak znechuceni svojí empatií vůči těmto zvířatům, že jí maximálně ryby a snaží se nemyslet, co se asi s takovou rybou dělo, než se jim dostala na talíř. Jejich lítost je omezuje ve zdravé výživě, kolikrát i finančně - ale přesto to dělají, protože mají pocit, že dělají alespoň něco a jejich pocity lítosti jsou tak snižovány na snesitelnou úroveň.
Pokud se na tenhle fenomén podívám trošku s odstupem, tak tihle lidé, říkejme jim pracovně "vegetariáni", i když je to označení velmi nepřesné z mnoha různých důvodů které zde nebudu rozebírat, jsou v podstatě minoritní skupinou obyvatelstva, která ale plní funkci té drobné pojistky svědomí - bez jejich neustálého tlaku a halekání by porážka a průmyslové zpracování masa mělo ještě daleko drastičtější a hnusnější (čti ekonomičtější) podobu. Jenomže ekonomika není všechno. Musíme brát ohledy. A od ohledů je zde lítost. Pokud se budeme chovat ohleduplně nejen vůči sobě, ale obecně, tak se šance na zážitek pocitu lítosti minimalizuje. Budeme žít v krásném světě, plném cvrlikajících ptáčků, s vodou hučící po lučinách a bory šumících po skalinách. Jenže. Jenže jsme lidi... A nejsme tu sami.

Jsou tu i jiní lidé a jiné civilizace, které už používaly kolo a písmo v době, kdy naše civilizace obrazně řečeno lezla po stromech. Tyto kdysi mocné civilizace jsou dneska "na chvostu" za Evropou a severní Amerikou a míra jejich lítosti a tolerance je výrazně nižší, než u euroamerického typu. A nemluvím pouze o blízkém a středním Východu, ale i o Asijských zemích. Je těžké myšlenkově slučovat tak různorodé civilizace, ale na nejobecnější úrovni bych se o to přece pokusil: Co přivodilo vzestup a pád těchto civilizací? Tak vzestup byl dán především územní expanzí, anexí teritorií, podmaňováním ostatních národů, přílivem otroků (levné pracovní síly), surovin a materiálů, čili stručně řečeno - válkou. Co bylo počátkem konce? Zjištění obyvatel anektovaných teritorií, že se "tam nahoře" mají líp než oni. Počátkem konce byla také lenost a pohodlnost "vládnoucího národa", který si zvykl na benefity plynoucí z nadvlády, korupce vládnoucích vrstev, která se chtěla mít ještě lépe za ještě méně práce než ostatní. Také začínáte cítit jistou souvislost se současností? ;) No a co bylo pádem těchto dávných civilizací? Vzpoury, občanské nepokoje, ozbrojené střety, stručně řečeno - zase válka. Válka, kterou vládnoucí civilizace prohrála díky přílišnému roztažení svých vojsk, vojsk, které byly už z větší části složené z vojáků podmaněných národů.  Celý tento proces trval staletí a obecná lidská rozpoznávací schopnost se s bídou vztahuje na pár let, maximálně tak na život jednotlivce, těžko tak tedy bylo někomu tohle líto v obecném kontextu. Kdyžbyste se měli možnost zeptat Římana, Mezopotámce, Číňana té doby, zdali je mu líto, že se rozpadá jeho civilizace, nejspíš by ani nevěděl, že se kolem něj něco takového děje. Stejně, jako to nevidíme my. Asi by nadával na "politiky" a "politiku", stejně jako my. Ale netušil by, že v celkovém kontextu je jeho civilizace na ústupu, před bezohlednějšími, nelítostnými okolními národy, které si nemohou vůči silnějšímu protivníkovi dovolit brát ohledy, nebo zažívat lítost, pokud chtějí uhájit svoje místo na slunci, pokud se chtějí mít stejně dobře jako "ti nahoře". Lítost funguje v míru. Ve válce platí jiná pravidla.
Pokud se tedy pokusím představit si, jakým způsobem by se měla vyvíjet naše (nebo ostatně jakákoliv jiná, ale naší znám nejlíp :) ) civilizace, aniž by přesáhla svoje možnosti, aniž by byla napadena z venku, tak aby konečně žila v harmonii s přírodou, planetou a se sebou sama, aby se nerozpadla zevnitř, tak nenacházím "neprůstřelný konstrukt". Nenapadá mě, kdybych byl politik a měl měnit svět k lepšímu, jaký je vlastně ideální dlouhodobý koncept. Uvědomuji si svojí omezenost, vnímám hranice svého kolečka ve větším soukolí, protože nejsem ani schopen říct, zdali je lepší žít v přírodě nebo ve městě, s ženou nebo sám, jestli je lepší si slepici vychovat a "sejmout" sám, nebo jestli je lepší sáhnout do toho regálu... Jediné co vím, že chci, je mít alespoň pocit, že můžu věci (z)měnit. Všechno má svoje světlé i stinné stránky, nic není ani černé ani bílé, ale člověk není konzerva a až mě přestane bavit žít ve městě, chci mít možnost odstěhovat se na vesnici a žít zase zcela jinak. To je pro mě svoboda. Mít možnost volby.

Takže lítost. Čím výše je civilizace na vývojovém žebříčku svého vnímání, citlivosti a empatie, tím více si může dovolit lítosti. Čím déle je mír, tím více nám lítost supluje nepříjemné zážitky tak, aby náš duševní a citový svět byl pestrý, abychom se dobře rozvíjeli. Ráj nám nedělá dobře, stejně jako peklo - jsme lidé, jsme kompromis mezi dvěma extrémy a jsme neustálá změna. Abychom tutu změnu ustáli, musíme mít naší duševní "plnou polní" vybavenou jak na okamžiky radosti a bezstarostnosti, tak i pro útrapy a utrpení. A protože jako sociální zvířata prosperujeme nejlépe ve smečkách (v jednotě je síla), jsme vybavení duševními mechanismy jakými je třeba i lítost tak, abychom se nepožrali mezi sebou, abychom v sobě neviděli jenom konkurenty, ale i vlastní druh. A po dekádách míru a blahobytu, který se neztrácí dokonce ani v "krizi" si můžeme dovolit, aby nám bylo líto i třeba to, že náš pes doma musí žrát granule, vyváženou a optimální stravu, na jejímž vývoji pracují desítky odborníků, zatímco by mohl žrát masíčko, pečlivě pro něj připravené mojí starostlivou ženou. Nevyvážené, bez vitamínů, vařené, s dochucovadly a kořením. Nepamatuji se, kdy si naposledy nějaký pes vlastní tlapkou udělal šťavnatý steak. Ano, může se nažrat syrového masa, které uloví, ale zase tím riskuje parazity, bakterie, nemoci. Navíc technicky vzato mám vážné pochybnosti, že by náš mikropes byl schopen ulovit cokoliv jiného, než pozornost nějaké paninky, protože jeho hlavními útočnými zbraněmi jsou roztomilost, vlající uši a velký voči - našeho psa by ulovil i středně zdatnej domácí králík. Náš pes, rasou "žižkovský mix", čili kříženec Yorksheera a čehosi neméně malého, co se spustilo s jeho matkou, je prostě společenské plemeno, které prostě potřebuje "umělou" stravu, aby prosperoval. Má mi ho být tedy líto? Ne. Stejně jako mi není líto žebráků, somráků, feťáků, politiků a toho, že nevypadám jako Adonis. Je prostě tady a teď, v postavení v jakým je a mojí povinností jako jeho páníčka je udělat maximum pro to, aby se měl dobře.

Abych to tedy uzavřel a vysvětlil, proč jsem na začátku psal, že "jsem opsal velký myšlenkový půlkruh" - Ne. Není mi líto. Chovám se v životě tak, abych mohl tohle tvrdit a stát si za svými rozhodnutími, nikoliv nutně pouze dobrými. Ze špatných se snažím poučit a jsem vděčný, když je mohu rozpoznat a vzít si to poučení. Co by mi tedy mělo být líto? Cítím vděk a né lítost. Ale aby byl kruh kompletní, musel bych se rozepsat na téma co mě konkrétně je a není líto a proč. Musel bych vám tu vykreslit cesty mého myšlení a uvažování, musel bych vám zdůvodnit proč tohleto a proč támhleto a to je na alespoň desetkrát tak dlouhý článek. Navíc bych musel rozvést svojí teorii plastické reality a iluzionismu, podpořenou ovládáním sebe sama a svých myšlenek, což si také zaslouží vlastní článek. Ovšem ještě nejsem zcela rozhodnut, jestli se mi vůbec chce jít s touto duševní kůží na trh a zdali vás místo dřeva jakým jsem, nepočastovat spíše ovocem, které plodím. ;)